95
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
níků a založil dobrou tradici ústavu. A jak potom tito odborníci z ústavu postupně utíkali, vždy se o ně postaral, do-
poručil je, a tak kdesi v Kalifornii vznikal jakýsi český kolektiv znovu. Když se do Tesly Rožnov kupoval velký počítač
od firmy Bull, přijel naše lidi instruovat příslušný odborník té firmy z USA. Byl to Čech, odchovanec profesora Svobody
a bývalý zaměstnanec toho výzkumného ústavu. Pak někdy počátkem osmdesátých let se profesor Svoboda odvážil,
coby dávno americký občan, navštívit Prahu a zašel také do„svého“ ústavu. Tam se k němu všichni nahrnuli a vítali ho
bez jakýchkoliv zábran a tamější vedení partaje z toho bylo velice vystrašené.
Princip činnosti počítačů na základě dvojkové algebry mimochodem způsobil v elektronice ohromnou revoluci. Je to
princip číslicové techniky, tedy toho, co se dnes označuje pojmem digitální. Na tom principu může pracovat kdeco,
nejen počítače. Velice výhodné jsou třeba digitální přenosy informací, tedy digitální telefonní ústředny, digitální radio-
komunikace. Měli jsme dost těsnou spolupráci s Výzkumnýmústavemmatematických strojů a bylo to pracoviště, z kte-
rého vlastně vyšel impuls pro vývoj a výrobu integrovaných obvodů u nás. Tamější technický náměstek Mirek Konečný
tenkrát nějak přesvědčil naše šéfy a v našem vývoji se začalo pracovat na číslicových integrovaných obvodech podle
americké firmy Texas Instruments. To byla řada obvodů pro číslicové zpracování signálů, tenkrát ovšem ještě poměrně
jednoduchých. Založilo to pak ohromný úspěch naší Tesly. Ve zmíněném výzkumném ústavu se už pracovalo na blo-
cích počítače s těmito obvody, tedy na počítači tzv. třetí generace. Takový počítač, to v té době byla zase místnost plná
rámů, ve kterých teď byly desky plošných spojů osazené integrovanými obvody. A na tenhle druh počítačů byla zamě-
řena mezinárodní spolupráce na počátku. Program se jmenoval JSEP, tedy jednotný systém elektronických počítačů.
Ruská zkratka byla RJAD. Bylo koncipováno několik modelů podle operační rychlosti a velikosti systému a modely byly
rozděleny mezi jednotlivé účastněné země a měly se řešit v jakési součinnosti.
Orientace na počítače tohoto druhu byla velice problematická záležitost. Asi v tom sehrála roli snaha sledovat dění
v USA, kde se takové počítače vyráběly i používaly, a také asi představa, že tato technikamůže být důležitá pro vojenské
účely. Ve skutečnosti to však byla orientace chybná. Možná se to při pečlivé koncepční práci dalo odhalit již tenkrát
ve druhé polovině šedesátých let. V té době se už světová elektronika rychle rozvíjela a začalo být přinejmenším teo-
reticky jasné, že se dá integrovat spousta součástek na jediný obvod. Vznikalo už také pojetí prvních mikroprocesorů,
tedy členů schopných na jediné součástce provádět různé aritmetické operace. Pravda, tyhle hustě integrované obvo-
dy měly dost malou operační rychlost. Ale to byla už jen otázka času. Technologie se rychle rozvíjely a zdokonalovaly
a pokrok bylo vidět téměř rok od roku. Kdyby se tedy nad věcí někdo seriózně zamyslel a vzal v úvahu všechno dění
ve světě, musel by nutně dojít k závěru, že rozvoj ohromných monster se spoustou jednoduchých integrovaných ob-
vodů nemůže být perspektivní. Tohle tedy buď nikdo neudělal, nebo pokud ano, tak jeho hlas nedošel slyšení. Veliké
počítače se rozvíjely dál ještě po celá sedmdesátá léta a teprve pak, po řadě aplikačních neúspěchů a pod dojmem
světového rozvoje, se od téhle nákladné techniky v tichosti upustilo. Nicméně světový trend založený na využití hustě
integrovaných obvodů nezůstal ani v RVHP tak docela bez odezvy. Byl založen paralelní program SMEP, tj. systémma-
lých elektronických počítačů. To měla být podstatně menší a jednodušší zařízení se soustavou vhodných periférií. Brzy
se ukázalo, že právě o tento směr je daleko větší zájem uživatelů. Kupovat veliké stroje za horentní sumy bylo na po-
váženou už tehdy. Program SMEP byl organizován podobně jako JSEP a měl s ním i řadu styčných bodů. Hlavní kon-
struktéři zde ovšem byli jiní. U nás byl tento program svěřen Výzkumnému ústavu výpočetní techniky v Žilině. To byla
slovenská obdoba VÚMS a možná tam byli lidé i technicky prozíravější než v Praze. Jak dynamika tohoto slovenské-
ho ústavu vzrůstala, tak pražský výzkumný ústav upadal. Hodně lidí odtud uteklo za hranice, některé schopné zbavili
funkcí a nakonec se z toho stal docela nezajímavý podnik, kde se vlastně už nic moc nedělo. To ale už byla osmdesátá
léta, v letech šedesátých, sedmdesátých byl ten ústav výborný.
Bylo samozřejmě jasné, že rozvoj počítačů nelze oddělit od rozvoje součástek, především integrovaných obvodů.
S tím počítala i mezinárodní spolupráce a byla vytvořena sekce specialistů pro tento obor. Jednání téhle sekce probí-
halo výhradně v Moskvě a konalo se několikrát ročně. Na práci v téhle sekci mám vcelku dobré vzpomínky. Tenkrát se
unás výpočetní technikou zabýval i podnikTesla Pardubice, kde vyráběli ve francouzské licenci počítač druhégenerace.
A tak s námi jezdil také Jarda Janovec z Pardubic, což byl můj starý známý a profesionál, se kterým byla radost jednat.
Vedoucím sekce byl jakýsi Fajzulajev, což byl Armén nebo tak něco a šlo mu hlavně o to, aby udělal vědeckou kandi-
daturu. To se mu pak také podařilo. Dbal na nekonfliktní průběh jednání a počínal si často tak rafinovaně, že jsem mu
říkal „šarlatán“ a ta přezdívka se dost vžila. Z ostatních zúčastněných zemí tam bývali různí specialisté, vesměs takoví
tiší hoši a bavíval jsem se vlastně jen s Němci, kteří byli rádi, že mohou mluvit s někým německy. Jejich ruština bývala
vždy katastrofální a není divu, pro ně je to strašně odlehlá řeč.
Věcně jsemměl na starosti jednání o sortimentu integrovaných obvodů pro jednotlivé modely počítačů. To spočívalo
v sestavování a udržování seznamů schválených typů, evidenci termínů vývojů a výrob nových typů a prosazování