Basic HTML Version
94
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
poznal jsem, jak se cestuje po zemích RVHP, jak to kde chodí, co je kde hezkého k vidění a nakonec i co se dá kde
výhodně koupit. To se mi později moc hodilo zase v jiných souvislostech.
Brzy po Stalinově smrti se v SSSR a tedy i v ostatních zemích bloku přišlo na to, že kybernetika není buržoazní pavěda,
jak se dříve tvrdilo. Ukázala se jako základ celého nového odvětví lidské činnosti, které se označuje jako informatika
a do které náleží i výpočetní technika. V USA se v průběhu šedesátých let rozvíjely počítače druhé generace, tedy na
bázi tranzistorů, a brzy nastoupila třetí generace na bázi jednoduchých integrovaných obvodů. Těmchytrýmve vedení
SSSR muselo být jasné, že tento obor nelze podcenit už proto, že má nesmírný význam ve vojenské technice i v prů-
myslu a že bude nutno zabývat se jím ve vší vážnosti. Vedle vnitřního mimořádně utajovaného rozvoje výpočetní
techniky v SSSR vznikla myšlenka řešit tuto problematiku i mezinárodní spoluprací. A tak se začala organizovat spolu-
práce v této nové tématice. Zajímavé je, že v existující orgány RVHP nebyla v tomto směru žádoucí důvěra a struktura
téhle nové spolupráce se začala budovat nově a od počátku. V Moskvě vzniklo Koordinační centrum, které zaměstná-
valo specialisty ze všech zúčastněných zemí a které mělo organizovat technická jednání, výměny informací i společné
práce. Dále existovala Rada hlavních konstruktérů, kde se účastnili hlavní konstruktéři za každou účastněnou stranu.
Byli to vesměs představitelé výzkumných ústavů pro výpočetní techniku. U nás to býval třeba soudruh Gregor, ředitel
Výzkumného ústavu matematických strojů. Tenhle ústav byl skutečně dobrý, byl po válce špičkovým ústavem toho
druhu. Základy moderní výpočetní techniky tam položil hned po válce profesor Josef Svoboda, zvaný Joe, který pro-
žil válku v emigraci a byl v USA členem týmu, který zásadně rozpracoval radiolokaci a řízení protiletecké palby. Po
návratu domů postavil v hlavní části ústavu na Loretánském náměstí první model binárního počítače u nás. To byla ce-
losvětově nová cesta výpočetní techniky. Počítače byly ovšem už známy již předtím, dávno před válkou. Šlo o počítače
analogové, kde se výpočet prováděl pomocí mechanických a později elektrických veličin a jejich funkcí. Tak se třeba
používaly mechanické integrátory, diferenciály a podobné téměř hříčky. Později se pomocí elektronek daly realizovat
třeba exponenciální funkce veličin, elektronické derivace atd., atd. Byla to celá věda a já jsem už na technice měl po-
vinný předmět „numerické metody početní“, kde se probíraly různé prvky této analogové techniky, třeba planimetry
apod. Prakticky měl tento druh mechanických počítačů velké uplatnění hlavně u systémů řízení palby, především pro-
tiletadlové. U nás se dlouho používaly ústřední zaměřovače sovětské produkce typu Puzo 4. To byl nádherný příklad
analogového mechanického počítače, který ke své činnosti potřeboval asi 6 osob, a kterému se proto říkalo velká spo-
lečenská hra. Fungoval ale na svoji dobu bezvadně a snesl i extrémní zacházení, třeba pád z náklaďáku bez závad.
Vznikl mimochodem zdokonalením původního předválečného čs. modelu Škodovky v Plzni. Podobný, ale trochu slo-
žitější byl mechanický ústřední zaměřovač německý, též používaný typ RZ.
Naproti tomu binární počítače pracovaly přímo s čísly ve dvojkové číselné soustavě. Využívala se dvojková resp. Boo-
leova algebra, se kterou lze dělat samozřejmě tytéž operace jako s naší desítkovou či kteroukoliv jinou číselnou sou-
stavou. K realizaci zde byly nutné členy, které mají dva možné stavy, a mohou tedy vyjádřit jeden dvojkový znak. Tako-
vým členem je třeba elektrické relé, které je buď sepnuté, nebo rozepnuté, může to ovšem být i něco jiného. S obje-
vem polovodičů se zde dokonale uplatnil tranzistor, který může být rovněž sepnut nebo vypnut, a mít tedy dva stavy.
Ten je dodnes základem moderní výpočetní techniky. Tam však hraje roli jako nepatrná část integrovaných obvodů.
Moderní technologie dovolují vytvářet třeba i miliony tranzistorů na jednom křemíkovém základě. To pak umožňuje
úžasně komplexní funkce moderních počítačů při poměrně malých rozměrech a malém počtu vnitřních součástek.
Profesor Svoboda realizoval svůj model na základě relé, co se tenkrát používala ve spojích. Říkalo se tomu Sapo, tedy
samočinný počítač, a já jsem to viděl na vlastní oči. Jako student techniky jsem totiž chodil na nepovinný předmět
„základy výpočetní techniky“, který přednášel tenhle pan Svoboda. Bral to americkým způsobem a vodil nás do vý-
zkumného ústavu, abychom se s technikou seznámili bezprostředně. Ten počítač zabíral několik místností plných
rámů s relé a ve sklepě byla veliká magnetická paměť. Praktický význam tenhle počítač samozřejmě neměl. Ale de-
monstroval nový počítačový princip, dalo se s ním všelicos ověřit a odzkoušet a vyučila se na něm řada specialistů,
kteří v oboru později vynikli i v zahraničí. Sám jsem od Svobody všelicos pochytil, uměl jsem základy dvojkové algebry
i všelijaké nové pojmy a moc se mi to hodilo při služebních jednáních s pracovníky výzkumného ústavu. Ale musím
ocenit tehdejší předvídavost pražské techniky, že takový předmět v té době zavedla. Podobně předvídavě zavedla
i nepovinný předmět „krystalové elektronky“, kde se učilo o základech polovodičů. Tam jsem docházel také a moc se
mi to vyplatilo. Později už tato technika nějak ztratila dynamiku a nakonec docela zaostávala za úrovní poznání, jaká
byla v průmyslu. Profesor Svoboda byl ještě z emigrace zvyklý na styk s odborníky z různých zemí, na účast na konfe-
rencích, korespondenci apod. Tohle ovšempo únoru 1948 jaksi nešlo a on to těžce nesl. A tak brzy nějak přes Jugoslávii
utekl na Západ. Šeptalo se, že mu v tom pomohly západní tajné služby, a není to vyloučeno. On byl světově uznávaný
odborník a hned po útěku začal vyučovat na jedné honosné univerzitě v Kalifornii. Ale v Praze vychoval řadu odbor-