Basic HTML Version
93
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
Pak zřejmě ve vedení na straně SSSR došlo k další změně a najednou se začala ctít mezinárodní IEC. Sověti se docela
začali účastnit mezinárodních jednání a nakonec pořádali i generální zasedání IEC v Leningradě. Byl jsem tam vyslán
s čs. delegací, poněvadž když se účastnili Sověti, museli jsme se samozřejmě účastnit i my. Tenkrát tam byla řada zá-
padních představitelů a zástupců zvučně znějících firem a ti to všichni brali jako ohromnou romantiku. Dostat se ten-
krát ze Západu do SSSR zase nebylo tak časté a všichni byli zvědavi, jak to u komunistů chodí. Západní hosté tam ale
měli zvláštní přijetí. Hostili je u plných tabulí, dávali jim kaviár a uzené lososy, zatímco nás, zástupce spřátelených zemí,
drželi jako chudé příbuzné na stravě v jakési závodní jídelně. Zato jsme se nebáli volně pohybovat po Leningradě
a ti ze Západu byli rádi, když jsme je občas vzali s sebou večer do města, do nějaké typické restaurace a tak. Oni se
jinak ven nedostali, prostě se báli. Dost také dopláceli na mohutnou sovětskou pohostinnost. Nebyli zvyklí na ty mí-
chanice koňaku a vodky, a tak bývaly vidět různě zelené tváře a slyšet tichá vyprávění, jak komu bylo kde zle. Také se
pro ně pořádaly výlety po okolí a těch jsme se mohli účastnit i my. A tak jsem poznal dobře Leningrad i okolní pamě-
tihodnosti jako Petrodvorec, Carskoje Selo atd. Také jsme viděli druhou stranu Finského zálivu, kde je v obci Repino
dům slavného malíře. Samozřejmě nám ukázali i pomník jakési chýše, ve které se skrýval Lenin těsně před revolucí.
Věcně však tato vazba na IEC také mnoho nepřinesla. Oni to vedli se značným nadhledem, formulovaly se principy
a detaily se odkazovaly na dobrou inženýrskou praxi. To pro poměry v RVHP, kde se žádaly podrobné návody, nesta-
čilo. A tak se vlastně zase pokračovalo ve starých kolejích. Jen se více využívalo výsledků dvoustranných jednání, kde
určitá technická dojednání už existovala a kde fungovala i výrobková směna. Vyšší orgány RVHP často zasedaly také
na různých atraktivních místech. Dostal jsem se jednou na zasedání sekce, tedy orgánu nadřazeného naší pracovní
skupině. Konalo se v Bulharsku na Slunečném pobřeží, tedy u moře. Bylo to nějak koncem září, sezona už skončila,
ale moře bylo teplé, i když plné velikých medúz. A tak mám na tohle zasedání dobré vzpomínky, poněvadž bylo dost
možností se po odpoledních vykoupat v moři nebo navštívit nedaleký Nesebr. Pro nás taková cesta k moři byla ten-
krát moc vzácná. To také ještě byly doby, kdy jednání bývala spojena s vydatnýmpohoštěním a zpravidla se vždy konal
výlet do nějaké krajové pamětihodnosti. Tenkrát jsme měli výlet kamsi k ústí řeky Ropotamo, což je dost na jihu, a vi-
děli jsme města jako Sozopol, Achtopol a vůbec tamější pobřeží plné fíkovníků, rozmarýnu apod. Moc se mi tam líbilo
a začal jsem mít k Bulharsku poněkud lepší vztah a rád jsem tam později jezdil.
O další vylepšení akcí RVHP se později postaral tzv. polský způsob účtování služebních cest, který v tichosti přijaly
všechny zúčastněné země. Původně to ve shodě s pravidly bylo tak, že cestovatel měl nárok na proplacení nocle-
hu podle předloženého účtu. Pak měl nárok na pevnou denní dietu, ze které se hradila celodenní strava a případné
další výdaje, třeba jízdné místní dopravou. Při obvyklém ubytování ve slušnějších hotelích byly výdaje za stravu veliké
a diety tak tak vyšly. Polský způsob spočíval v tom, že organizátor jednání dohodl s hotelem, aby celodenní stravu za-
hrnul potichu do položky za ubytování. To pak dostal cestovatel proplaceno podle účtenky a diety mu zbyly na různé
nákupy a tak. Daleko později jsem tento způsob také absolvoval a měl jsem dost strach, poněvadž to byl vlastně pod-
vod. Ale strachmne přešel hned poté, co jsem viděl, že i náměstci ministra, ba i sámministr to přijímali bez mrknutí oka
a předstírali, že se o to nezajímají, a nechávali účtování na podřízených. Ale ono to zase tak veliké obohacení nebylo,
vždyť šlo nevýše o pár stovek korun. Při tehdejší mzdové mizérii to bylo aspoň nějaké přilepšení a mohly se nakoupit
všelijaké drobnosti, co se prakticky potřebovaly. Byli ale lidé, kteří tyhle úspory dovedli šetřit a pak si třeba kupovali
i poněkud větší věci jako přenosné televizory v SSSR apod. To zase byl problém s celníky, poněvadž na hranicích se to
bralo strašně přísně. Ale také se našla metoda. Tenkrát na ruzyňském letišti to bylo zařízeno tak, že celní odbavení při
příletu se konalo přímo u přepážky, ke které se chodilo pro kufry. Člověk prostě našel svůj kufr a jím se prezentoval cel-
níkovi. Pak po schválení celního prohlášení už mohl volně odejít. Takto se provozovala metoda „dvou zavazadel“. To,
co se mělo provézt, se dalo do aktovky či nějakého pytlíku a při příchodu do celního prostoru se to postavilo někam
stranou. Pak se šel clít kufr. Po proclení se pak, jakoby mimochodem, vzalo i druhé zavazadlo a bylo to. Tahle možnost
chtěla trochu odvahy a drzosti a trvalo překvapivě dlouho, než na to celníci přišli a dali celní stanoviště až k východům.
Potom už byla možnost provezení větších nákupů jen v rámci nějakých honosnějších delegací. Na to stačila úroveň
delegace náměstka ministra. Měla pak status VIP, tedy very important person – velmi důležitá osoba, a nechodila nor-
málním způsobem přes celnici, ale přes tzv. salonek. To byla místnost, kde se podávalo nějaké občerstvení, a mezitím
zřízenci vzali zavazadlové lístky a po chvíli donesli zavazadla i oštemplované pasy. Pak se už normálně odešlo. To už
byla jakási diplomatická výhoda.
Normalizační činnosti v Dočasné pracovní skupině jsem se věnoval několik let. Jenže jak jsem pak služebně trochu po-
stupoval, přestal jsem v téhle skupině pracovat a účastnil jsem se už různých přípravných porad k jednání sekcí RVHP
apod. Ještě později jsem pro jiné úkoly tuto činnost v rámci RVHP opustil úplně a doslýchal jsem se o ní jen tak příle-
žitostně od známých nebo z cestovních zpráv podřízených. Ale za tu dobu jsem získal řadu užitečných zkušeností,