Basic HTML Version
92
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
normách prosazovaly jednoznačně jen zájmy výrobců součástek. To se projevovalo hlavně při sjednávání tzv. přejíma-
cích podmínek a statistické přejímky výrobků. Tam se dostala tak vysoká procenta přípustných závad, že pak výrobce
mohl prodat vše, co vyrobil, ovšem ke škodě uživatele. To byl projev trhu dodavatele v nedostatkové ekonomice.
Elektrotechnický průmysl v zúčastněných zemích se však vyvíjel a najednou se ukázalo, že je určitá vzájemná směna
součástek nezbytná. Začalo se také vážněji mluvit o specializaci výrob součástek a o dlouhodobých obchodních vaz-
bách partnerů. Do této etapy už vstupovali i uživatelé součástek, poněvadž ti nakonec byli odběrateli a měli dodávané
zboží platit. No a ti ty slavné balíky norem RVHP nebrali moc vážně, poněvadž se neúčastnili jejich tvorby a také proto,
že jejich ustanovení v lecčems neodpovídala tomu, co bylo běžné v západním zahraničí. A tak se začalo obchodovat
podle dvoustranně sjednávaných technickýchpodmínek, někdy i podle zahraničních katalogů, prostě podle podkladů,
které s letitou normalizací RVHP neměly nic společného. Zvlášť kuriózní byl obchod se SSSR, kde často nebyly k dis-
pozici ani jejich vnitřní technické podmínky výrobků. Pak se obchodovalo na základě jakýchsi papírků s několika
údaji, které byly v krabicích se součástkami a kterým se říkalo pasportnyje dannyje. To pak ovšem vylučovalo možnost
reklamací, které by jinak byly namístě, poněvadž jakost sovětských výrobků bývala katastrofální. Zase až později jsem
se dozvěděl, že dodávky partnerským zemím SSSR realizoval z továren průměrné či podprůměrné úrovně z periferií,
třeba z Kišiněva. Pro své vlastní důležité potřeby měl pak SSSR továrny, o kterých se dlouho nic nevědělo, třeba kom-
plex v Zelenogradu.
Přes tento reálný stav podmínek výrobkové směny se v oblasti normalizace RVHP pokračovalo. Ale v SSSR se nad tím
zřejmě někdo zamýšlel a někde nahoře pak došlo k personální změně. Nové vedení pak přišlo s přímo„geniální“ myš-
lenkou. Vymysleli totiž tzv. parametrické řady součástek. Nikdo jsme dlouho nevěděli, o co jde, a náš šéf útvaru o tom
mluvil s posvátnou úctou jako o konečné spáse normalizace. Jenže to byl naprostý nesmysl. Stavělo se to tak, jako by
ještě nikdo nic o oboru nevěděl, jako by se nikde nic z polovodičů ještě nevyrábělo a jako by svět kolem neexistoval.
Začalo se hledat teoreticky, jaké součástky jsou vlastně potřeba. Dělalo se to pomocí grafů, kde byly vždy vyznačeny
dvě veličiny, třeba kmitočet a výkon u tranzistorů. V grafu se pak vyznačovaly body takových kombinací, které by měly
být potřebné. Z toho pak měly vznikat řady tzv. potřebných typů, které se v dalším měly nějak společně zabezpečo-
vat. Teď samozřejmě každý výrobce v RVHP do toho nesmyslu rouboval to, co už vyráběl nebo co měl v plánech vý-
voje. Ukazovalo se, že možných kombinací je daleko více, než tvůrce předpokládal. A tak se vytvářely všelijaké doplň-
ky a odchylky a nakonec vše řešící rubrika„ostatní“, kam se prostě dalo to, co se do nesmyslných grafů nemohlo dostat.
Pak bylo svoláno jednání do Moskvy, kde se měla v téhle změti projednat stanoviska jednotlivých stran a nalézt spo-
lečná řešení. Toto jednání jsem dostal na starost, a tak jsem narychlo odletěl do Moskvy. Na tuhle cestu mám špatné
vzpomínky. Bylo to někdy v únoru a my jsme doletěli do Moskvy večer. Na letišti nás měl někdo čekat, jenže nebyl tam
vůbec nikdo, a tak jsme se vydali autobusem a taxíkem do hotelu Ukrajina, kde jsme údajně měli bydlet. Tam jsme
poznali nesmyslný sovětský systém rezervací hotelu. Oni totiž vedli rezervace podle toho, kdo ji objednal, a vůbec ne
podle toho, kdo měl bydlet. My jsme samozřejmě nevěděli, jak se jmenuje instituce, která jednání organizuje, a věděli
jsme jen, že je to pro RVHP. A tak nás baba z recepce vyhodila s tím, že o nás nic neví, že tam nic nemá a že tam žádný
„zakaz“ od RVHP není. A ať jdeme do hotelu Mir, ten je od RVHP a tam že to určitě bude. Tak jsme tedy šli. Jenže bylo
už dost pozdě večer a venku zima, jakou jsem dosud nezažil, snad minus 32 stupňů. Nebylo to daleko, jen přes most
za řekou Moskvou, ale byli jsme docela zmrzlí, než jsme tam došli. No a v hotelu Mir se situace opakovala. Že tam nic
rezervováno není, že není místo atd., atd. Hotel Mir je součástí honosné budovy RVHP. Tam také měl sloužit někdo
z čs. představitelů, jenže kde byl těmasi tak večer konec. A tak jsme byli v situaci, že nebylo kde spát a venku byl ukrutný
mráz. Tenkrát jsem se tedy namíchl a řekl jsem tamějšímu administrátorovi, který se po chvíli objevil, aby nám poradil,
kde teď sehnat taxík. A že pojedeme na letiště, tam přečkáme do rána a pak poletíme domů a ohlásíme, jak nás na
jednání sovětská strana přijala. To tedy zabralo. Najednou místo bylo a dostali jsme apartmá jako pro ministra, byly
tam snad čtyři místnosti. Tam jsme konečně přespali. Ráno jsme zjistili, že hotel byl poloprázdný, takže ty řeči, že místo
není, byly čiré výmluvy. Teď šlo o to, co udělat dál. Ono se řekne zatelefonovat třeba někam. Jenže to v SSSR nebylo
jen tak. Tam totiž nebyly veřejně přístupné telefonní seznamy a lidé si dávali svá telefonní čísla jen tak z ruky do ruky.
A i kdyby nějaké číslo bylo, tak telefonovat na úřední instituce tam bývalo utrpení. Soudružky v úřadech, ale i třeba
v Aeroflotu totiž v každé volné chvilce žvanily telefonem s nějakou tou Ninočkou či Věročkou a bylo pořád obsazeno.
Ale pomohl nám ten administrátor, vytelefonoval to a za chvíli pro nás přijelo auto. No, omlouvali se všichni, omlou-
vala se i ta baba v hotelu Ukrajina. A tak jsme se jednání účastnili. Jenže hned bylo jasno, že tato cesta k žádnému po-
kroku nepovede, a tak vše sklouzlo k formálnímu projednání se spoustou připomínek. Sepsal se jakýsi protokol, jenže
všichni z toho byli rozpačití. Celý tento přístup byl vyloženým fiaskem a zanedlouho také tiše zmizel.