Basic HTML Version
91
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
byla v RVHP věnována pramalá pozornost a nepřesáhla většinou rámec nezávazných úvah a názorů jednotlivců. A tak
se, jako v řadě jiných oblastí, vstupovalo jaksi in medias res. Předpokládalo se využití toho, co už kde vzniklo, a mělo to
vést ke specializaci výrob a vzájemné směně výrobků. Jenže to nebylo tak jednoduché. Výroba finálních zařízení z ob-
lasti elektroniky byla v zemích RVHP na samémpočátku, pokud šlo o aplikaci polovodičů. Každý stát dělal nejvýš nějaké
to tranzistorové kabelkové rádio a na to většinou vystačil s jednoduchým sortimentem, který v oboru součástek vyráběl
ve vlastní zemi. O nějakémdalším rozvoji polovodičové techniky nebylomoc jasno také proto, že k polovodičům vládla
pořád určitá nedůvěra. Vždyť jejich výrobci se převážně rekrutovali z oblasti dřívějších vakuových výrob a nostalgie po
starých příjemných časech pořád působila. Různé prognostické práce ovšem existovaly, leccos bylo napsáno v zahra-
ničních pramenech. Jenže rozvojová koncepce tohoto oboru v RVHP prostě neexistovala, a tak se přešlapovalo namístě
a vlastně se čekalo, co to provede dál. Za téhle situace ovšem žádná věcná motivace pro společné práce a výrobkové
směny nebyla. Z politických důvodů se však v RVHP na novém oboru pracovat muselo. A tak se našlo lehké řešení. Za-
mlčel se fakt, že všichni vlastně kopírují něco, co už existuje jinde, a začalo se od samého počátku. Mělo se stanovit
názvosloví, definice pojmů, definice důležitých veličin polovodičových součástek, metody měření těchto veličin atd.,
atd. Byla to činnost především normalizační. A tak začalo letité dohadování na mezinárodní úrovni. Byla zřízena tzv.
dočasná pracovní skupina pro normalizaci a měření polovodičů. Význam, který se tomu přikládal, byl neúměrně
veliký. Pamatuji, jak z toho náš tehdejší šéf Miloš Zimmer byl tak vyděšený, že nás v době zasedání svolával na po-
rady i v noci a chystal si formulace pro nastávající jednání. Oni si všichni vedoucí těch delegací připadali jako státníci.
Pamatuji si na vedoucíhomaďarské delegace, kterému jsme říkali Napoleon. Byl menší postavy, zavalitý a s přísnýmpo-
hledem. Kdyžměl mluvit, tak vstal, položil ruku na prsa a začal asi takhle:„Maďarská strana, vědoma si důležitosti společ-
ného rozvoje tohoto progresivního oboru, pečlivě prostudovala předložený návrh. Po řadě konzultací se svými odbor-
níky je toho názoru, že…“ A pak řekl nějakou docela nepodstatnou maličkost. To zase představitel Bulharska zpravidla
důstojně prohlásil, že je téhož názoru jako strana SSSR. Byly i kuriózní přístupy. Zástupce Rumunska zvolil jednu z před-
ložených variant čehosi s odůvodněním, že je tlustší. Byly to začátky na mezinárodní úrovni a lidé se až po čase naučili
jednat racionálně a věcně bez všelijakých divadelních gest. V té době jsme přišli na to, že to, co děláme, je v podstatě
již zpracováno ve světovém měřítku v Mezinárodní elektrotechnické komisi, tedy IEC. To byla organizace se sídlem
v Ženevě, která organizovala normotvornou činnost v elektrotechnice za účasti renomovaných představitelů průmys-
lu, různých profesorů apod. ze všech rozvinutých zemí. Vytvořili jsme takovou skupinku mezi námi, NDR, Poláky a Ma-
ďary a začali jsme tyto podklady využívat. Nahlas se to tenkrát ještě moc říkat nemohlo, ale hodně nám to pomáhalo.
Vedle toho existovaly na všelicos i interní sovětské normy Gost a těch se zase drželi Sověti a s nimi věrní Bulhaři. A tak
v řadě případů dohody o normalizaci nemohly vůbec vzniknout, poněvadž každá strana trvala na svém. To se pak ře-
šilo kompromisem tak, že se v nové normě RVHP připustily obě varianty. Z hlediska normalizace to sice bylo absurdní,
jenže jinak to nešlo. Se sovětskými představiteli v té normalizační skupině nebývalo snadné pořízení. Jejich znalosti
problematiky totiž nebyly právě na výši a často vůbec nemohli pochopit, co třeba my všelijakými technickými připo-
mínkami věcně myslíme. Až později jsem poznal, že lidé v SSSR pověřovaní jednáním se zahraničními delegacemi
nebyli asi záměrně z průmyslových špiček a že šlo spíše o lidi velice průměrné, resp. z pracovišť, která nebyla v čele po-
kroku. Asi se tím systémově znemožňovalo nějaké vyzrazení různých těch „tajemství“, která Sověti chránili i před
svými údajnými spojenci. Sovětské delegace bývaly vždy také velice rozsáhlé a řada jejich členů jen tak seděla, něco
případně psala a nijak se neprojevovala. Také až později jsem se dověděl, že v každé takové delegaci je někdo od tajné
policie, aby bděl nad ostatními. Účast v takové delegaci bývala také odměnou pro různé zasloužilé soudruhy. Poznal
jsem třeba v delegaci jednoho pracovníka, který, když se napil, barvitě vyprávěl, jak je mechanikem u nových modelů
tryskových letadel, jak tamběžně pijí líh, co patří do pohonné směsi, atd. Bývali to lidé roztodivní a pořád se také střída-
li. Až daleko později se tahle situace trochu stabilizovala a většina členů delegace byla stálá. Jednání bývala postupně
v jednotlivých zemích účastníků a my jsme tak získali možnost trochu cestovat v rámci RVHP, což tenkrát bylo nespor-
nou výhodou.
Normalizační práce sama o sobě nebyla bez zajímavosti, zabývala se tím spousta úředníků, prováděly se analýzy, shá-
něla se stanoviska. To vše těm štábům úředníků zabezpečovalo jakoby důležitou práci. Nakonec se pak tyhle normy
objevily vytištěné domečkovým písmem pod hlavičkou RVHP a účastněné státy měly povinnost zavést je do svých
národních souborů norem, tedy u nás do norem ČSN. Vypadalo to vše velice honosně a důležitě, jenže ve skutečnosti
to nebylo vůbec k ničemu. Normalizační práce byla samozřejmě vleklou a dlouhodobou záležitostí. Sloužila také jako
výborné alibi pro případ, když někdo čas od času přišel s tím, že by se už konečně mělo v RVHP přistoupit ke směně
výrobků. Na to pak bývala odpověď, že podmínkou směny je vzájemné vyjasnění pojmů, definic, metodiky měření,
zkoušení atd., atd. a že se na tom přece intenzivně pracuje. Stále se hrálo takové divadlo a předstíralo se, že ve světě
ještě z tohoto oboru nic není a že země RVHP společně odkrývají jakási technická tajemství. Kromě toho se v těchto