Basic HTML Version
90
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
dokonce i vyšší než ceny vnitrostátní. Těm rozdílům, tedy předražení, se říkalo koeficient družby. Pokud byl vzájemný
obchod vyrovnaný, tolik to nevadilo, poněvadž předražení na obou stranách se dost kompenzovala. Při nevyrovnané
obchodní bilanci se na tenhle systém ovšem hodně doplácelo. Proto byl stálý tlak na vyrovnané obchodní bilance se
všemi partnery. Později, počátkem osmdesátých let, začaly výhrady i vůči zavedenému systému. V SSSR tenkrát někdo
mocný prohlásil, že se bude obchodovat za světové ceny. Přitom se také vyhlásilo, že rubl je totéž co dolar. Měl-li SSSR
cokoliv koupit třeba od nás, nalezla se nějak cena podobného výrobku v americké dokumentaci v dolarech a nabíd-
la se táž cena v rublech. Byl to samozřejmě nesmysl a uplatňoval se také jen tehdy, když se do SSSR prodávalo. Když se
kupovalo, tak se pěkně dále používaly staré nákladové ceny včetně koeficientu družby. Pro další usnadnění této praxe
se v SSSR oddělily organizace zajišťující nákup od organizací zajišťujících prodej. Tím se vyloučila možnost argumenta-
ce poukazovánímna případy protisměrných transakcí.„Tomy nevíme, tomy nemáme na starosti,“ bývala pak odpověď.
Snaha SSSR takhle zbohatnout se ovšem moc nevyvedla. Jim samým to bylo často hloupé a dalo se pak dosáhnout
jakéhosi rozumného kompromisu. Ale hádky to bývaly velkolepé. Pamatuji, jak se jednou generální ředitel Hora hrdlil
se sovětským náměstkem ministra Suvorovem o prodeji jakéhosi stroje do SSSR. Náměstek trval na kurzu dolar rovná
se rubl a nechtěl ustoupit. Tu Hora vytáhl všechny své diety v rublech a povídá tomu náměstkovi: „Tak dobře, přines mi
za tyhle ruble dolary a pak to hned podepíšeme.“ Náměstek se pak začal smát a obchod pak už šel jinou cestou. Pomě-
ry v RVHP se tedy určitým způsobem vyvíjely. Vždy to však bylo spojeno s velikou byrokracií. Ohromná budova RVHP
spojená s dobrým hotelem Mir v Moskvě byla plná úředníků. Na ministerstvech, generálních ředitelstvích a podnicích
se tato agenda vedla pod názvem„mnohostranná mezinárodní spolupráce“. Byla, bůhví z jakých důvodů, velice utajo-
vána. Existovala kategorie lidí schválených pro práci s RVHP. Tam nemohl být ledakdo. Vyloučena byla účast lidí vyho-
zených z partaje, lidí s příbuznými na Západě apod. Zasedání vyšších orgánů aparátu RVHP obvykle hlídali estébáci,
byla-li u nás, a odpovídající orgány, byla-li v zahraničí. Nižší jednání u nás hlídali alespoň vedoucí zvláštních oddělení.
Někdo se asi domníval, že se jedná o bůhvíjak závažná tajemství, což aspoň v oblastech, kde jsem pracoval, nebyla
vůbec pravda. Přitom bylo dost kuriózní, že vedle téhle mnohostranné spolupráce s RVHP existovala ještě tzv. dvou-
stranná spolupráce. A ta bývala daleko efektivnější a docházelo v ní ke konkrétním obchodním případům a dohodám
s jednotlivými partnery. Probíhala na základě tzv. ročních protokolů s jednotlivými zeměmi, které se uzavíraly v obje-
mech na úrovni plánovacích úřadů daných zemí. Věcnou náplň zde vytvářely dvoustranné pracovní orgány, z nichž
oborové byly na úrovni náměstků ministra. Tohle dost fungovalo. V osmdesátých letech jsemměl v této spolupráci na
starosti celý součástkový obchod s Bulharskem a roční prodeje byly v hodnotách tak 150 milionů korun, tedy poměrně
hodně. Ve dvojstránkách se přitom jednalo vlastně o tom samém, co se přežvykovalo v mnohostránkách. A kupodi-
vu tady nemuseli být zvlášť prověření lidé a žádné utajení se nekonalo. Ale byrokracie byla také. Na ministerstvech, ge-
nerálních ředitelstvích a podnicích zase byla oddělení dvoustranné spolupráce. A poněvadž agenda byla věcně stejná
jako u té mnohostranné, dohadovali se vždy příslušní vedoucí, co kde vykáží v ročních zprávách o činnosti, aby vznikl
dojem intenzivní činnosti v obou agendách. Na oddělení dvoustranné spolupráce v průmyslu navazovaly pak podni-
ky zahraničního obchodu, jejichž hierarchie sahala na ministerstvo zahraničního obchodu. Pamatuji se na rozsáhlé de-
legace třeba pro jednání pracovní skupiny Elektronika s Bulharskem. To byli náměstek ministra z našeho resortu, ředi-
tel odboru Státní plánovací komise, zástupce Federálního ministerstva zahraničního obchodu, zástupce Federálního
ministerstva financí, představitel Podniku zahraničního obchodu, představitel obchodního oddělení čs. velvyslanec-
tví, zástupce úřadu předsednictva vlády, pak sekretář delegace a popřípadě nějací přicmrndávači. No a pak tak dva, tři
pracovníci, co to vše museli věcně zabezpečit. To bývala moje role u součástek, ale nemohu si stěžovat. S těmi hodnos-
táři jsem vždy vycházel velmi dobře, poněvadž jsem jim vlastně zabezpečil výsledky činnosti. A také jsem touto cestou
poznal, jak to v těch centrálních úřadech chodí, a získal různé potřebné informace. Ale tohle vše bylo až daleko později.
S činností RVHP jsem se setkal poměrně brzy, na počátku své činnosti v Tesle. Tenkrát se totiž do oboru působnos-
ti RVHP začal dostávat nový obor, polovodičové součástky. Ostatní součástky již předmětem činnosti byly. Příslušely
tzv. Komisi radioelektronického průmyslu – KREP, přesněji jedné z jejích sekcí. Napřed to byla sekce č. 4 a později nová
sekce č. 8. Všechny součástky se vedly pod názvem radiodetaily nebo radioizdělija, a to i později, kdy aplikace radio
byly nepatrným zlomkem v elektronice. S rozvojem polovodičů začínaly všechny „lepší“ země RVHP téměř ve stejné
době a samozřejmě bez nejmenší vzájemné koordinace. Každá země vycházela z nějakého zahraničního vzoru a sa-
mozřejmě každá z jiného. Většina zemí dělala tzv. ekvivalenty, tj. dobré kopie zahraničních výrobků. V SSSR se dávala
přednost tzv. funkčním analogům zahraničních výrobků, což byly výrobky přibližně shodné, avšak nezáměnné. Jinak
odstup od předních světových výrobců nebyl v té době, tedy na přelomu padesátých a šedesátých let, nijak značný
a mnozí západní výrobci na tom nebyli zásadně lépe.
Do této situace přišla z RVHP snad i rozumná idea, sjednotit nějak tuto novou oblast součástek a rozvíjet ji nadále spo-
lečně. Tahlemyšlenka siceměla přijít na začátku rozvoje oboru. Jenže koncepčnímúvahámo směrech rozvoje techniky