Basic HTML Version
89
Vnovější době se žádná, ani ta nejvyspělejší země neobejdebezmezinárodní dělby práce. Není možné vyrábět všechny
potřebné druhy zboží a jejich sortimentní obměny uvnitř jednoho státu. Především to nemůže být ekonomicky efek-
tivní a často to není možné ani technicky, poněvadž např. nejsou vlastní suroviny, stát je malý atd., atd. Proto každý
stát větší či menší podíl zboží, které potřebuje, získává nákupem ze států jiných. K tomu ovšemmusí mít vlastní zboží,
které je kvalitní a žádané a kterým své nákupy uhrazuje. Taková konvertibilní zboží pak mají svůj obraz v konvertibil-
ních „tvrdých“ měnách, které pak lze používat k nákupům kdekoliv a čehokoliv. Na takovém základě vzniklý meziná-
rodní obchod může pak být různě zdokonalován např. dohodami o úvěrech, clech, dodacích podmínkách atd. Takhle
nějak se rozvíjely vztahymezi vyspělými státy západního světa po válce a vedlo to nesporně k zrychlení ekonomického
pokroku.
Mezinárodní dělba práce byla ovšem zdůrazňována i v poválečném sovětském bloku. Z politických důvodů však
nemohlabýt realizovánana týchž základech. Slovoobchod totižmělospíševýznamneslušnéhoslova, něčeho, cozavání
kapitalismem. Nákup zboží v obchodech byl také, ve smyslu učebnic marxistické ekonomie, označován pojmemdistri-
buce, tedy rozdělováním. Rozdělování ovšemnepotřebovalo reklamu, atraktivnější obaly zboží a ani to, co se označuje
jako kultura prodeje. Odtud pak pramenil úpadek obchodu ve všech zemích bloku a hlavně v SSSR, kde nějaké lepší
tradice byly dávnou minulostí. Když třeba do obchodu došly boty, prodávaly se frontě kupujících bez ohledu na veli-
kost s tím, že si je pak lidé vzájemně patřičně povyměňují mezi sebou. Pojem fronta, tedy„očereď“, patřil ke každoden-
nímu životu a představa, že by se žádané zboží dalo koupit bez čekání, jednoduše a rychle začala patřit do říše iluzí.
V zemích jako NDR a ČSR určité tradice přežívaly z minulých časů a obchodní poměry byly o hodně lepší. Pro návštěv-
níky ze SSSR to pak byl úplně jiný svět. O obchodě se ovšemnedalo hovořit ani v mezinárodních vztazíchmezi zeměmi
bloku. Namísto toho byla, ve smyslu tzv. internacionalismu, řeč o soudružské spolupráci a hlavně o soudružské pomoci.
Byla hlásána teze, že rozvinutější země bloku musí soudružsky pomoci těm méně rozvinutým tak, aby i jejich úro-
veň vzrostla a aby pak mocný a rozvinutý celek, tedy „tábor socialismu“, mohl lépe čelit hrozbě imperialismu. Když se
zakládala organizace pro ekonomickou součinnost zemí východního bloku, byla ve smyslu politických tezí nazvána
Rada vzájemné hospodářské pomoci, tedy pověstná RVHP. V počátcích této organizace šlo skutečně o „pomoc“. Do
méně rozvinutých zemí byly předávány výroby a technologie téměř bezplatně nebo za symbolické náhrady.
Říkalo se tomu specializace výroby. Tímto způsobem přišlo Československo např. o kvalitní výrobu fotoaparátů, šicích
strojů apod. S postupem času, jak se ekonomické problémy bloku prohlubovaly, nebylo už prosté rozdávání nadále
únosné. Začalo se mluvit o obchodu v užším slova smyslu a také o tom, že by měla být jakási vazba na světové ceny.
To ovšem z důvodu významně nižší produktivity práce nebylo dobře možné. Nehledě na to začala složitá ekvilibristi-
ka tvorby cen, které však stále byly založeny na nákladech výroby a většinou byly daleko vyšší než ceny světové. Samo
porovnání cen se světovými bylo značně problematické. Ve všech zemích bloku existovalo několik kurzů místní měny
vůči tvrdým měnám, jak byly vytvářeny státními bankami pro různé druhy plateb. Tak existoval kurz obchodní, turis-
tický apod. To jen přispívalo k zamlžení skutečné situace. Ceny uplatňované vůči partnerským zemím RVHP bývaly
Mezivládní komise
pro výpočetní techniku