Basic HTML Version
85
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
nectili a nějaká technická jednání s nimi či jednání o nových položkách byla vyloučena. Přímé vazby na uživatele sou-
částek v SSSR pro nás neexistovaly, tam se monopol zahraničního obchodu velice ctil a nadto mělo jejich ministerstvo
elektroniky tzv. cenzuru nad všemi dovozy. Tahle cenzura byla u nás také a měl jsem ji za oblast součástek na staros-
ti řadu let. Když někdo chtěl nějakou součástku odněkud dovézt, musel mi předložit tzv. návrh na dovoz. Posuzovalo
se, zda žádaný typ nemá náhradu v tuzemsku, a teprve když neměl, dalo se na to lejstro příslušné razítko s uvolněním.
Bylo to opatření k úspoře deviz a bylo často i dosti účinné. Cesty ke zvýšení exportu do SSSR byly tedy nesmírně svízel-
né a vzhledem k naléhavosti se nedalo čekat na řádné roční termíny jednání, pokud by k nim vůbec ještě došlo. A tak
nezbývalo než zkusit využít Komplexní program. V jeho pravidlech byla totiž také klauzule, že po vývoji a výrobě mají
být uzavírány dohody o vzájemné směně výrobků, tedy o odbytu. Byla určitá, i když mlhavá naděje, že se touto cestou
dostaneme k nějakému sovětskému výrobci finálu a že s posvěcením důležitosti Komplexního programu a v podmín-
kách postupující liberalizace v SSSR dohodneme nějaký obchod.
A tak jsme se obrátili na naše ministerstvo s žádostí o zprostředkování dvoustranného jednání se SSSR, kterým by se
upřesnila, resp. rozšířila dosavadní mnohostranná spolupráce na Komplexním programu. Taková iniciativa byla minis-
terstvem schválena a jejich úřad byl uveden v činnost. Pro jistotu jsme také angažovali prvního atašé čs. velvyslance
v Moskvě Ivana Hruškoviče, se kterým jsem se dobře znal z doby, kdy působil na ministerstvu. Potom, po čase, sku-
tečně pozvání k cestě do Moskvy došlo. Ivan Hruškovič nám ze známosti obstaral ubytování ve Společenském domě
čs. velvyslanectví a to bylo terno. To byl hotel našeho typu bez švábů a dole byla jídelna, kde se dostala naše slušná jídla
i s pivem za rublíky. To byla v té době už velká výhoda, poněvadž ruské hotely byly takové, jaké byly, a jedlo se v nich
mizerně a už také moc draho. Proto také každý náš cestovatel usiloval o to, aby získal ubytování ve„Spoláku“. Tradovalo
se, jak jeden nezkušený šéf tam nějak nemohl trefit a ptal se na ulici sovětského milicionáře na cestu. Jenže přeložil ten
název do ruštiny moc doslova jako obščestvěnnyj dom a dostal strašně vynadáno, protože tohle slovo znamená v ruš-
tině nevěstinec. Měl jsem tenkrát na tu cestu s sebou i šikovné specialisty z Rožnova a z Piešťan a pro formu i jednoho
referenta z ministerstva. Potom pro nás do hotelu přijelo jakési rozvrzané auto a jelo se k jednání. Vyšlo najevo, že se
jede do Zelenogradu. To mohlo být terno, poněvadž tohle město mělo náramnou pověst jako středisko sovětské elek-
troniky se špičkovou úrovní, kde v oboru pracovalo přes 120 tisíc lidí. Také to bylo dlouhá léta utajováno a až v posled-
ní době se tu a tam nějaký šéf od nás dostal s ministerskou delegací na krátkou prohlídku. Později jsem tam byl také
a měl jsemmožnost projít řadou objektů. Bylo toměsto promísené továrnami a technická úroveň nebyla vůbec špatná.
To už jsemměl srovnání třeba z Japonska a leccos bylo srovnatelné. Jen produktivita práce asi byla nevalná a také bylo
méně výpočetní techniky. Jeli jsme tedy do toho Zelenogradu s nadějí, že se tam konečně dostaneme ke správnému
jednání a k výsledkům. Jenže nás zavezli na okraj města za závoru do malého objektu pro přijímání návštěv. A namísto
nějakých technicko-obchodních vyjednavačů nás tam čekali moji staří známí ze sekce součástek. Bylo mi jasné, že tady
nic nepořídíme. Vybalili jsme tedy naše problémy, oni byli zdvořilí, kývali hlavami, jenže to víte, my nejsme kompetent-
ní, zapíšeme, předáme, atd., atd. Tohle všechno jsem dobře znal, to byla běžná formulace, jak někoho odbýt a přitom
mu ponechat dokonalé alibi, že jednal, jak měl. No, já jsem alibi nepotřeboval, potřeboval jsem nějakou věcnou doho-
du a ta tady možná nebyla. A tak jsme popovídali, prošli se po Moskvě a odjeli domů. Na náš tehdejší protokol nikdy
žádná oficiální odpověď nedošla. Jen jsme se jinými cestami dověděli, že by sovětští výrobci televizorů naše součástky
velice rádi brali, že však u nich platí cenzura a že musí používat přednostně ty svoje. A pak se to všechno ještě zkom-
plikovalo nevyvážeností platební bilance mezi námi a SSSR. To mi pak vysvětlil právě Ivan Hruškovič. Došlo ke změně
cen nafty, která pro nás byla náhle lacinější. Tím se bilance porušila v náš prospěch a SSSR nechtěl dále nakupovat, aby
jeho dluh nerostl. A to byl pak už konec těchto obchodů na bilancovaném základě. Takže ani přes Komplexní program
pro nás cesta k většímu odbytu nevedla a nevedla pak ani jinudy. Ne, že by nebyly žádné možnosti, ty byly, akorát se
neuměly využít. Když perestrojka nabrala větší obrátky, mohly už továrny, co vyráběly zařízení, nakupovat součástky
přímo, bez cenzury ministerstva. O naše součástky zájemměly. Ale tenkrát se začalo operovat pojmem, že nemají čím
platit. To také nebyla tak úplně pravda. Oni skutečně neměli peníze, ale mohli nabídnout různé jiné zboží. To však zase
naši obchodníci neuměli zužitkovat. Také na to nebyli naučeni. Monopol zahraničního obchodu vždy fungoval tak, že
jednotlivé obchodní organizace byly zavedeny na určité komodity a do jiných oblastí nemohly. Podobně to bylo v celé
RVHP. Mohly se tedy prodat kůže za jiné kůže, nebo kůže za peníze, ale už třeba ne kůže za jiné zboží. To se prostě neu-
mělo a také tu byly objektivní bariéry jako tvorba cen atd. Jeden pracovník zahraničního obchodu mi vyprávěl jako vy-
nikající žertovnou historku případ, kdy se dostavil nějaký obchodník ze Sibiře a chtěl koupit náklaďáky Avia. Nabízel za
to stádo živých sobů a naši obchodníci to samozřejmě pokládali za naprostý nesmysl. Takže sovětští zákazníci by třeba
mohli naše součástky platit dřevem nebo něčím takovým, ale to jsme my neuměli zorganizovat. Za reálného socialis-
mu totiž skutečný obchod vůbec neexistoval.