Basic HTML Version
84
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
ÚV KSČ Ing. Boháčka, což byl také chytrý a schopný člověk, přešel na Státní plánovací komisi. Tam se dobře uplatnil
a jako ředitel odboru byl vlastně výš než dříve. Čas od času jsem ho navštěvoval a dověděl jsem se od něj velmi důle-
žitá globální čísla, která se jen tak nepublikovala. Např. to, jaké má stát roční inkaso, zejména devizové, jaké jsou ne-
pominutelné výdaje a na co a kolik tedy asi může zbývat na nové programy, např. na rozvoj elektroniky. Problém byl
v tom, že se to inkaso hrozivě zmenšovalo. Byl to zřejmě důsledek sovětské perestrojky, kdy naše velkorysé a výhod-
né exporty do SSSR nejprve stagnovaly a pak se postupně hroutily. V SSSR se už začalo pracovat ve světových cenách,
ctila se konkurence, někdejší dohody se negovaly a nové neuzavíraly, prostě děly se věci, nad kterými se mnoha našim
kapitánům průmyslu dělalo mdlo. Dlouho se také nevěřilo, že to tak zůstane, a mnozí se domnívali, že Gorbačova
někdo svrhne a vrátí věci do starých kolejí. Tento trend nicméně pokračoval a bylo to brzy znát i u nás. Když jsem si tak
dal dohromady ta čísla, vycházelo mi, že naši odběratelé dostanou na své rozvojové programy nejvýš nějaký pakatel,
a že i kdyby se třeba ty programy nějakým zázrakem realizovaly, nebude mít stát na to, aby ty výsledky, např. nové te-
lefonní ústředny, koupil. Vyplývalo z toho také, že náš koncern nemůže dostat žádných 26 miliard a že stěží dostaneme
na dokončení věcí rozpracovaných v běžící pětiletce. Tyhle závěry mi Mirek potvrdil, ovšem s tím, že nemohu uvádět,
odkud ty rozumy mám. Tyhle informace se totiž velice přísně tajily. Bylo zřejmé, že jsme v koncích a že stát velikosti
ČSSR nemůže za normálních podmínek takové programy, jako je elektronika, plošně rozvíjet. A pro náš koncern z toho
vyplývala pohroma už v nejbližší perspektivě.
Když jsem se seznámil s těmito údaji, získal jsem ke Státní plánovací komisi značnou úctu. On to byl skoro nadlidský
výkon zkoordinovat všechny zásadní položky a finance, aby se to v tom stavu, v jakém vše bylo, již dávno nezhrouti-
lo. Ti výkonní lidé tam byli velice šikovní. Samozřejmě i tam se našly svérázné osobnosti. Tak třeba Olda Kuchař, který
pocházel z Rožnova. Jeho kariéra se zakládala na věrnosti KSČ, kterou hlasitě projevoval v roce 1969. Jako věrný a spo-
lehlivý kádr se pak dostal do Prahy do tohoto úřadu a ve své věrné straně pak už stoupal výš. Nakonec byl zástup-
cem jakéhosi ředitele odboru a bylo to s podivem, poněvadž, věcně vzato, ničemu nerozuměl. On s oblibou všude
vypravoval historky, ve kterých vystupoval on a různé osoby, které označoval důvěrně křestními jmény. Pak vždy na
konci historky vycházelo najevo, že jde o různé ministry, tajemníky ÚV a tak podobně. Bylo to dost pro smích, jenže on
to posvěcení měl, a tak se nedalo nic dělat. Ale takoví lidé tam nepřevládali.
Tyhle choulostivé informace o stavu ekonomiky jsempak začal postupně používat. Jenže vůbec nikdo, ani u nás ve ve-
dení koncernu ani na ministerstvu, mi to nechtěl věřit. Všichni tvrdili, že přece peníze dále být musí, že se to tak nemů-
že nechat atd. Bylo mi jasné, že nastanou veliké potíže s odbytem. Nedávno předtím jsme dík nějaké intuici s kolegou
Láďou Šimkem vydali vnitrokoncernovou směrnici, podle které na všechny nově vyvíjené věci měly být uzavřeny hos-
podářské smlouvy tak, aby byl zajištěn plně odbyt. Samozřejmě žádné smlouvy uzavřeny nebyly, to všichni na základě
letitých zkušeností odbyli a nejvýš měli nějaký nezávazný zápis s nějakým zákazníkem. Jenže ona probíhala výstav-
ba nových objektů, vystrojovaly se nové kapacity řadou dovážených zařízení, a to už končila legrace. V závazné doku-
mentaci nových staveb se pravilo, že tam budou vyráběny výsledky probíhajících vývojů v konkrétních množstvích. Ta
množství včetně cen byla samozřejmě vyčíslena tak, aby ekonomické hodnocení staveb vyšlo přijatelně. Podle regulí
jsemsemusel ke všem takovýmprojektůmvyjadřovat. A vždy jsemžádal doložit odbytovou zajištěnost hospodářskými
smlouvami. Měli na mne všichni velký vztek, hlavně ti, co řídili investice. Vztek měl napřed i vládní zmocněnec na naši
výstavbu, Tonda Mestek. Jenže i ten později pochopil celou tu hrůzu a začal se děsit, jak to dopadne. Žádné smlouvy
na odbyt samozřejmě neexistovaly a vše se dokládalo jen různými literárními díly. V dřívějších dobách by to tolik ne-
vadilo, jenže teď byla situace naprosto jiná. Valila se na nás pohroma a jedinou cestou, jak ji trochu ubrzdit, bylo nalézt
další odbyt. U nás v ČSSR to však už možné nebylo a vývoz na Západ nebyl připraven a neexistovaly pro něj ani pod-
mínky. A tak zbývala jediná šance, totiž export do perestrojkového SSSR. Tam totiž od nás tradičně odebírali veliká
množství malého počtu typů integrovaných obvodů za slušné ceny. Dodávali jsme obvody pro dekodéry barev televi-
zorů a tyto typy už byly trochu zastaralé. Takže bylo žádoucí nabídnout tam něco nového, co by se pro ně třeba speci-
álně vyvinulo, a zařídit to tak, aby dodávané objemy byly o hodně větší. Součástky pro spotřební elektroniku byly
jedinou šancí.
Znal jsem tajnou směrnici SSSR o tom, že všechny jejich strategické výrobky musí používat jejich vlastní součástky.
A u nich třeba počítače, telefonní ústředny atd. patřily také mezi strategické výrobky a nebylo reálné prodávat tam ně-
jaké významnější množství součástek pro tyhle účely. Jednání o obchodech se SSSR měla svoje specifika. Probíhala
totiž výhradně po linii sovětských obchodních organizací a vlastní uživatelé, tedy zástupci jejich fabrik, u toho vůbec
nebyli. Ty obchodní organizace pak pracovaly na základě zbožových listin, kde byly uvedeny položky, které je možno
ze strany SSSR prodávat a které může SSSR kupovat. Tyhle zbožové listiny se chystaly na úrovni Státních plánovacích
komisí, tedy sovětského Gosplanu v rámci tzv. nasmlouvání vzájemného obchodu. Nic jiného sovětští obchodníci