Basic HTML Version
83
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
nakupoval, poněvadž tobyloekonomickyvýhodnější. Prosazování soběstačnosti vČSSRvedlosamozřejměkúžasnému
rozptýlení sil na spousty, často jen okrajově souvisejících úkolů, na malosériové, a tedy drahé výroby a na komplex
problémů v oblasti jakosti a spolehlivosti. Vyplývaly z toho dlouhé termíny vývojů, dlouhé termíny zavádění výrob,
vysoké náklady na velice různorodá technologická zařízení. Vyplývala z toho i technická nemožnost vyřešit uspokoji-
vě závažné problémy, třeba právě ve spolehlivosti. My jsme tohle všechno samozřejmě dlouho věděli, a tak jsme bo-
jovali třeba i s ministrem proti úkolům, které chtěly ten náš nesmírný sortiment ještě rozšiřovat o další speciality, ma-
losériovky. Náš způsob výroby také paralyzoval export našich součástek, pokud byly technicky způsobilé, na Západ,
poněvadž naše náklady zpravidla převyšovaly světové ceny, a obchod by tedy byl ztrátový. Dalo se prodávat do zemí
RVHP, kde byly ceny nákladové, a vývoz byl balancován dovozem, takže to tolik nevadilo. Poněvadž výroba našich sou-
částek pro tuzemskou spotřebu postupně nedostačovala, začalo se všelicos dovážet, hlavně z NDR a SSSR. Ty dovozy
ze SSSR, to byla řada neřešitelných problémů. Dodávali nám výrobky z obskurních podniků, třeba z Kišiněva, kde ja-
kost a spolehlivost byly pod úrovní vší kritiky a kde navíc nebylo prakticky možno reklamovat. Dovozy z NDR byly sice
technicky dobré, ceny však byly tak natažené, že to bylo i na poměry v RVHP příliš. My jsme o součástky vedli odvěké
spory s našimi odběrateli v tuzemsku. Namítalo se, že jsou součástky drahé. No, to byla pravda. Ceny byly nákladové
a při té roztříštěnosti produkce to v zásadě lépe vyjít nemohlo. Namítala se také špatná jakost a spolehlivost. To už
byla pravda jen z části. Byly výrobky, hlavně ty, kterých se dělaly veliké série, které zase nebyly tak špatné. Když se při-
hlédlo k podmínkám jejich výroby, bylo vlastně kupodivu, že to není horší. Jenže naši zákazníci sváděli na součástky
všechny své konstrukční a jiné nedostatky a docela vážně tvrdili, že jen kvůli špatným součástkám nemohou svá zaří-
zení exportovat na Západ. Tak jsme jim vždy namítali, aby si vypůjčili v bance, nakoupili součástky na Západě, vyrobi-
li z nich dokonalá zařízení, prodali je výhodně na Západ a získali tak se ziskem vynaložené devizy. Tak na tohle naletěl
koncern ZAVT Praha, udělali jakýsi počítač s americkými součástkami a skončilo to naprostým fiaskem, poněvadž,
málo platné, udělat dobré zařízení, to není jen sletovat součástky dohromady. No a potom, když začaly větší dovozy
ze SSSR, nastalo u našich zákazníků ohromné pozdvižení. Ty naše údajně špatné součástky byly proti těm dovezeným
dokonalost sama, zákazníci chtěli ty naše nebo dovezené ze Západu a my měli přece jen určité zadostiučinění. Z toho
ovšem vyplýval zvýšený tlak na rozšíření naší produkce. Pro osmou pětiletku dostal náš koncern na výstavbu nových
výrobních kapacit asi 10 miliard korun a neuvěřitelné tři miliardy v devizách a za to se stavělo v Rožnově a v Piešťanech
a menší akce probíhaly i jinde. Na devátou pětiletku se už počítalo s investičními akcemi v rozsahu asi 26 miliard korun
a docela se začalo jednat o jejich získání se Státní plánovací komisí. Požadavky na růst našich výrobních kapacit se
odvíjely od údajů našich zákazníků. Ti všichni měli své rozvojové koncepce, ve kterých počítali s významným rozšíře-
ním svých vlastních výrob, se zavedením celé řady nových výrobků. Tyhle požadavky pak dávali nám i na ministerstvo
a odtud pramenila aktivita investorů, stavbařů a třeba i snahy o nákup licencí na některé perspektivní výrobky.
Tenhle celý kolotoč ovšem závisel na jedné podstatné věci, tedy na objemu disponibilních prostředků ve státním roz-
počtu. V situaci, kdy všechny průmyslové podniky převažující většinu svého zisku odváděly do státního rozpočtu,
nebylo možné pořídit žádnou větší investici za vlastní podnikové peníze. Bylo nutno žádat stát a ten, podle uvážení
a svých priorit, mohl prostředky přidělit přerozdělovacím procesem. Ale na možnostech státního rozpočtu závisela
i hlavní část odbytu. V elektronickém průmyslu představovala veřejnost, tedy obyčejní lidé, jen velmi malou část od-
bytové sféry. Občané si kupovali spotřební elektroniku, tedy televizory, magnetofony a co bylo právě aktuální a do-
stupné. Zákazníkem na to ostatní, tedy na průmyslovou elektroniku a třeba telefonní ústředny apod., byly státní pod-
niky. Jejich možnost nakoupit si tuto techniku, třeba počítače, automatizační prostředky apod. závisela na tom, zda
jim na to stát přidělí, či nepřidělí potřebné peníze. Dokud byl ve státním rozpočtu dostatek prostředků, mohly se síly
soustřeďovat podle nějaké koncepce jednou tam a podruhé onam a tohle přerozdělování pak udržovalo žádoucí roz-
voje v potřebném nebo přiměřeném rozsahu. Jakmile by však došlo k situaci, že by disponibilní prostředky státního
rozpočtu chyběly, zastavil by se celý dosavadní cyklus a bylo by zle. Právě k téhle situaci pak koncem osmdesátých let
postupně docházelo.
Měli jsme spousty informací od svých známých na koncernech našich uživatelů, a tak jsme se v této situaci mohli sluš-
ně orientovat. Věděli jsme, že jejich deklarované potřeby jsou závislé na tom, zda jim stát dá prostředky na jejich ho-
nosné programy a zda dá peníze i jejich odběratelům, aby si ty výdobytky mohli koupit. A ze Státní plánovací komise
jsme věděli, že není vůbec jisté, že tyto prostředky budou uvolněny. Na tomhle vlastně vůbec nejdůležitějším úřadě
jsme měli dobré známé, hlavně Mirka Šamonila. Byl tam vedoucím odboru v oblasti elektroniky a byl velmi fundovaný
v celém průřezu oboru. Na našem ministerstvu se stal šéfem perspektivního rozvoje. Jenže on v téhle funkci proje-
voval smysl pro realitu, nazýval věci pravými jmény a to se ministrovi moc nelíbilo. S ministrem se snášeli stále méně
a pak tomu dal Mirek jednou poslední ránu tím, že přišel na poradu vedení ministerstva v šortkách. To už ministr se
svým smyslem pro dekorum nesnesl, a tak Mirek změnil místo. Vědělo se dobře, co umí, a tak s pomocí aparátníka