Basic HTML Version
82
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
Tak tenhleObzina vedl veliký aktiv ke Komplexnímuprogramu a byli svoláni zástupci organizací z celé republiky. Měl ta-
kový nijakýprojev, jako že je třeba a žemusíme, apakpředal vedení nějakémunáměstkovi a ztratil se.Tohle ti větší šéfové
dělali vždycky, to nebylo nic moc divného. Jenže pak to začalo. Většina těch pozvaných se domnívala, že musí prezen-
tovat své ohromné schopnosti diskusním příspěvkem. A tak se valily ódy na úžasné přednosti Komplexního programu,
úžasnou spolupráci se sovětskými partnery, úžasné přínosy toho všeho, které se dostaví, atd., atd. Říkali prostě to,
co se chtělo slyšet, ale co samozřejmě byla jen pustá fikce. Já jsem už v té době zastával dost dlouho poměrně vysokou
hospodářskou funkci a mohl jsem dobře posoudit proporce a co možné je, či není. A tak když třeba představitel ČSD
zvěstoval publiku, že na Komplexní program vyčlenili celý milion korun, bylo mi jasné, že se na to vykašlali stejně jako
my, poněvadž za tu sumu se žádný pokrok udělat nedal. Tenkrát mne to všechno nějak otrávilo, to předstírání úspěchů
a pokroku tak hlasitým způsobem. Od té doby také ještě hůř snáším, když vládnoucí moc vychvaluje své vlastní úspě-
chy nebo je dá vychvalovat řadou přicmrndávačů. Po těchto zkušenostech mi to připadá vždy dost podezřelé. Vždyť
přece skutečné úspěchy se poznají podle reálných výsledků. A proto i dnes, když slyším ódy na úspěch ekonomické re-
formy a vidím, jak se životní náklady nezřízeně zvyšují, nemohu se ubránit pochybnostem.
Celá tahle historie organizování Komplexního programu byla typická pro metody práce vyšších orgánů. To bylo řízení
cestou úkolů, rozpisů úkolů, usnesení, rozpisů usnesení, kontrolou toho všeho atd. Přitom koncerny či podniky měly
úplně jiné starosti a jejich vedoucí museli často velmi pracně izolovat normální a prospěšné činnosti výrobních orga-
nizací od spousty nesmyslů přicházejících shora z mnoha stran. Ono těch plánů bylo skutečně hodně. Většina úkolů
chodila z resortu. Jenže leccos žádala také SKVTRI, Státní plánovací komise, jednalo se i s úřadem předsednictva vlády.
A pak tu byly direktivy z ÚV KSČ, všelijaká usnesení a úkoly z plén, které se musely rozepisovat, přicmrndávaly i kraj-
ské orgány KSČ a ovšem i Krajské národní výbory atd. To všechno se muselo nějak ohlídat, zohlednit, rozepsat, vykázat
a ošetřit tak, aby to racionální stránky činnosti neovlivnilo. To byla ohromná práce. Běžní zaměstnanci neměli vůbec po-
tuchy, co všechnomusí vedení koncernů zúřadovat. Přitom se musela řada nesmyslů prostě zastavit, nepustit dál a vzít
na sebe riziko, že to při případné kontrole nějak projde. Nemohl jsem třeba vážně rozepsat na podniky úkol z osmého
pléna ÚV KSČ, že do plánu mohou zařazovat jen takové úkoly, jejichž výsledky budou v době výrobní realizace na svě-
tové špičce. Takhle ten úkol skutečně zněl a každému jen trochu soudnému člověku muselo být jasné, že je to napro-
stý nesmysl. Tohle zastavení úkolu mi tenkrát tak lehce neprošlo, měl jsem potíže s VLK ČSSR. Ale jiné podobné věci
prošly. To patřilo už k řízení na poměrně vysoké funkci. Ale podobně si počínala řada vedoucích na různých vyšších
i nižších funkcích a do dění se tak vnášel určitým způsobem zdravý rozum. To bylo asi také důvodem, že se řada věc-
ných problémů vyřešila, že se pozornost lidí pokud možno nerozptylovala na nesmyslné úkoly a že průmysl pořád
jakžtakž fungoval a přes všechny možné nesmysly v řízení shora vytvářel nemalé hodnoty. Také ovšem byli vedoucí,
kteří brali vše přicházející shora jako svaté a důsledně to rozepisovali podřízeným. To byly ty pravé kádry oddané
KSČ, většinou strašní pitomci, kteří se pořád oháněli tezí o vedoucí úloze strany a kteří jakékoliv zlehčování direktiv
z ÚV KSČ pokládali za svatokrádežný zločin. Tihle lidé také utajovali různé věcné signály, které svědčily o pravém stavu
věci, a všemi způsoby se snažili zachovat dekorum neomylné cesty ke světlým zítřkům. Když se třeba na sklonku této
éry dostávala po částech do oběhu tzv. Komárkova prognóza, navíc objednaná z ÚV KSČ, pokládali to spíš za nějaký
pokus o rozvrat a určitě za dílo revizionistů. A přitom ta prognóza nebyla zase nic moc revolučního, jen se tam určité
proporce ukazovaly ve skutečných mezích a bouraly se některé dosud pracně vybudované mýty o úspěšném budo-
vání socialismu. Naštěstí těchto lidí zase nebylo tolik a jejich přirozená autorita bývala mizivá.
Komplexní program byl tedy jednou z mnoha akcí téže hodnoty a mohlo se to brát jako určitá hra, trapná fraška nebo
i legrace, jak kdo chtěl. Jenže v době vrcholu slávy se kolem tohoto programu začaly dít velice vážné věci v národ-
ním hospodářství. Ukazovala se dost bezvýchodná situace a v takových případech stojí za pokus zkusit všechno. A tak
jsem pro klid duše vzal aspoň na čas Komplexní program vážně.
Já už jsem totiž věděl, že naše výroba integrovaných obvodů se brzy začne potýkat se systémovým nedostatkem
odbytu a že přijdou zlé časy. Celá předchozí léta probíhala ve znamení nedostatku součástek, hlavně integrovaných
obvodů. Elektronický průmysl byl u nás organizován tak, že pro všechna vyráběná zařízení, ať už průmyslové či spo-
třební povahy, měly být použity součástky vlastní čs. produkce. Připouštěly se určité výjimky, tedy dovozy některých
položek ze zemí RVHP a menší, tzv. doplňkové dovozy ze Západu. Nově vzniklý resort FMEP tuhle zásadu ještě zdůraz-
nil a podpořil ji tím, že do součástkových oborů, tj. do našeho koncernu, investoval relativně nejvíce financí, zejména
deviz. Šlo ovšem o přístup v podmínkách malého státu naprosto nesmyslný. Soběstačnost v součástkách, to si tak
mohli dovolit v USA, Japonsku a třeba v SSSR. Každý výrobce finálu vmenších zemích a vlastně všude v západní Evropě
si sháněl součástky tam, kde byly kvalitní a laciné, a rozhodně nelpěl na svých vlastních, nebylo-li to výhodné. Tak
třeba koncern Philips používal svoje vlastní součástky, kterých jinak vyráběl spousty, jen asi z 20 procent, ty ostatní