Basic HTML Version
81
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
Komplexní program prostě zapadl do koleček stereotypní politické mašinérie a stal se po stranické linii předmětem
nesmírné byrokracie. Přitom ty tajemníky vůbec nezajímal věcný obsah. O to vůbec nešlo. Jednalo se o statistiku, tedy
kolik témat je, kolik je smluv, zda se plní, proč se neplní, jaká se přijala opatření k plnění. Tahle čísla se pak na krajské
úrovni sumarizovala a na ÚV KSČ se pak hromadily údaje o úžasné iniciativě podniků v Komplexním programu
a o ohromném úspěchu tohoto programu. Samozřejmě si to ještě navíc každý ten tajemník nějak přikrášlil podle
svých potřeb, a tak ani statistiky nebyly nakonec pravdivé. To ale vůbec nevadilo. Vždyť touhle metodou se přece ode-
dávna běžně pracovalo. Tak třeba proběhla ohromná politická akce k zavádění robotů a manipulátorů do výroby.
Tajemníci lítali jako sršni po fabrikách a zjišťovali, kolik je kde robotů, proč jich není více, kdy jich bude více. Nikoho
nezajímalo, zda se třeba takový robot při těch mizerných mzdách lidí vůbec vyplatí a zda je skutečně potřeba. Přínosy
nikdo nehodnotil. A vůbec nebyla uvedena definice pojmů, takže si v továrnách v nouzi ty definice upravili po svém
a vykazovali i docela obyčejné věci. Ale čísla byla a tajemníci byli spokojeni. Ještě nesmyslnější to bývalo se socialis-
tickou soutěží. Tahle pitomost pak nesmírně vykvetla a časem se vytvořila řada všelijakých metod soutěžení, jejichž
rozdíly málokdo postřehl. Nicméně se muselo hlásit, jakou metodou kolik soudruhů soutěží a na aktivu továrny pak
třeba tajemník hřímal z tribuny, že by více soudruhů mělo soutěžit metodou soudruha Krále. Nějaké skutečné příno-
sy, byly-li jaké, to nikoho nezajímalo, zase šlo o statistiku. A jak něco dostali do rukou tajemníci, tak to stálo za to. Proto
i Komplexní program byl terčem zkoumání ze všech stran, na úrovni koncernu, podniků, závodů a hlášení se začala
žádat stále častěji. My jsme tomu programu začali říkat Hydra, poněvadž to vystrkovalo pořád nové a nové hlavy a ne-
bylo to k utahání. Kolega Ivan Matějovský na ta hlášení zavedl takový tahák, aby se na všechna místa podávaly infor-
mace stejné pro případ, že by to snad někdo porovnával. To už jsme plně ovládali teorém náměstka ministra soudruha
Frka, že se totiž lhát musí pořád stejně.
Mně se tohle, po pravdě řečeno, moc nelíbilo. Byl jsem zvyklý na pořádnou práci a takové to lavírování mezi fanta-
zií a realitou, byť vynucené okolnostmi, mi bylo protivné. Jenže žádný poctivější přístup možný nebyl a my jsme se
v téhle věci chovali ještě poměrně slušně. To jsem poznal, když jsem byl pozván na aktiv ke Komplexnímu programu
pořádaný nejvyšším šéfempřes tento program u nás, ministrem SKVTRI a místopředsedou vlády soudruhemObzinou.
Konal se v Praze na Novotného lávce a ke všemu to bylo v pátek odpoledne a v takovém parném létě, prostě hrůza.
Tenhle Obzina, to byla velice záhadná a ponurá existence. Říkalo se, že je dost vzdělaný, a měl snad opravdu nějaký
akademický titul. Ale co já jsem od něj kdy slyšel, to bylo žvanění novinového typu v rovině nekonkrétních a nic ne-
řešících frází. Původně býval ministrem vnitra a pak najednou přešel na post ministra SKVTRI, tedy Státní komise pro
vědeckotechnický a investiční rozvoj. Zlí jazykové tvrdili, že při úvodním shromáždění v nové funkci oslovil shromáž-
děné pracovníky ministerstva omylem„soudruzi příslušníci“, jak byl z toho vnitra zvyklý. Zdánlivě se příčilo vší logice,
jak může mít praxe u vnitra úspěch u organizace typu SKVTRI. Ale to jsem dost brzy pochopil. Oni totiž pracovníci
SKVTRI, většinou dobří technici, byli zaměstnáváni jako techničtí přidělenci na našich vyslanectvích ve všech možných
státech. To však byla jen maskovací funkce pro kvalifikovanější estébáky, agenty rozvědky a podobné lidi. V zemích ur-
čení tak prostě prováděli technickou špionáž a vše, co s tím souviselo. Já jsem některé tyhle hochy poznal osobně. Tak
třeba v Tokiu působil takový šikovný mladý hoch. Doprovázel mne k jakési firmě k jednání a při hovoru projevil tako-
vé znalosti, jaké mohl mít jen dobře informovaný příslušník StB. Pamatuji se, jak mi pak vysvětloval u jedné podnikové
buddhistické svatyně, jak se japonští vedoucí i zaměstnanci vždy společně modlí za splnění plánu. Komentoval jsem
to nějak tak, že u nás se místo toho konají zase aktivy, rozepisují se úkoly od KSČ a že to má účinek nejspíš stejný, při-
čemž ten japonský způsob je jednodušší. Díval se na mne tenkrát dost vyjeveně a nevěděl, co si má myslet. Byl jsem
v té době dost veliký šéf, a tak se možná domníval, že ho zkouším nebo něco takového. A tak mne nakonec jen tak ve-
lice mírně napomenul za prostořekost. Inu, byl to estébák. Nebo jednou v Londýně, kde jsem byl s delegací náměstka
ministra, mi podobný pracovník vyslanectví nabídl, že mne autem povozí po městě, abych získal základní orientaci.
A pak mi zasvěceně líčil, že hned, jak vyjedeme, pověsí se za naše auto vozidlo anglické tajné služby a bude nás sle-
dovat. To auto za námi opravdu jelo a ten můj průvodce to bral velice sportovně a pak ho v dopravní tlačenici někde
na Kensington Road velice elegantně setřepal. Říkal, že je na tohle školený, a určitě byl vyškolen dobře. Tento druh za-
městnání mohl ovšem být i hezky nebezpečný. Měl jsem na technice moc dobrého kamaráda, kolegu Barboru. To byl
mimořádně nadaný technik a touhle cestou se dostal k tajné službě. Léta pak sloužil jako technický přidělenec veWa-
shingtonu a dělal tam vlastně skutečnou technickou špionáž, možná i něco většího. Jenže se vrátil domů jako troska,
nervově nemocný a úplně zničený. Zanedlouho pak náhle zemřel. Takže ty konce nemusí být vždy slavné. Ono je to
vůbec s těmi agenty tajných služeb daleko složitější, než se národu překládá k věření. To, co se publikuje cestou tzv.
lustrací, to jsou nejspíš jen ty malé ryby. Žádná tajná služba přece není tak pitomá, aby si na své skutečné superagenty
psala literární eseje. A tak kdo ví, jak to ještě vlastně všechno je.