Basic HTML Version
77
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
se na jedné straně vkládá materiál a na druhé vypadávají superdokonalé integrované obvody. Já jsem daleko později
viděl funkční litograf u jedné japonské firmy. Jejich odborníci mi vysvětlili, že ve světové produkci existují snad jen tři
úspěšní výrobci takových zařízení a že jde o techniku, která se hodí a je ekonomicky účinná jen v určitých speciálních
případech a vůbec ne v běžné výrobě. Záležitost tohoto litografu a postupu jeho výroby se pak horlivě probírala na
poradách u ministra a už se plánovalo, kolik se jich dá do Tesly Rožnov, Tesly Piešťany i jinam. První litografy se pak sku-
tečně vyrobily. Jenže se je vůbec nepodařilo spojit s tím sovětským počítačem a začala se hledat náhradní tuzemská
řešení. Přibližně v té době řekl kolega ředitel Pleva ministrovi, že by ten litograf snad mohl fungovat tak do šesti let,
a oministra se pokoušelamrtvice. Pak organizoval sámkontrolní dny, udílel příkazy tam i onde. Určité drobné výsledky
se občas ukázaly, ještě povzbudivější se vykazovaly, jenže nic naplat, prakticky použitelné to nebylo. Zařízení pak stála
v továrnách jakomršiny a svojí vysokou cenou jen zatěžovala ekonomiku závodů. Přitomobjednávky téhle techniky se
musely podat rovněž z příkazu ministra. Prokázalo se ovšem jednoznačně, že rozvoj techniky takto od ministerského
stolu řídit nelze, jenže ministr to asi moc nepochopil a pokračoval ve stejném duchu. K ohromné ostudě pak ještě
došlo, když se slavný elektronový litograf v několika exemplářích dodal do SSSR. Tam samozřejmě také nefungoval
a sovětský ministr prskal na toho našeho dost zle. Ale život šel dál.
Vleklým problémem resortu byly vývozy na Západ, tedy do KS. To byla jedna z důležitých kategorií plánu každého
koncernu. Takový plán se, podobně jako plány ostatní, odvíjel od určitého výchozího stavu v minulosti. Pro každý rok
se plánovalo zvýšení stavu předchozího o nějaký index, šlo tedy o známou indexovou metodu plánování. Velikost
toho indexu záležela na tom, jaké byly reálné možnosti koncernu či podniku, a hlavně na tom, co se při projednávání
plánu podařilo uhádat. Určité vývozy do KS zpravidla probíhaly. Tak náš koncern tradičně vyvážel elektronky a poz-
ději černobílé obrazovky. To byl artikl vcelku na světové úrovni, a tak určitý předpoklad prodeje vždy existoval. V éře
polovodičů se tyhle exporty dařily užméně. To už nastoupili světoví výrobci a prudkým rozvojemoboru ovládli trhy do-
cela. Takže zbývaly všelijaké drobky a ne právě důstojné obchodní případy. Zákazníky nebyli prvovýrobci elektroniky,
ale překupníci, kteří naše výrobky dodávali malým opravnám a různým drobným dílnám. Tomu ovšem musely odpo-
vídat i ceny a dalo se samozřejmě prodat jen tehdy, když cena pro zákazníka byla nižší, než požadoval renomovaný
výrobce. Tito překupníci, to bývaly všelijaké často divné osobnosti a na ty se koncern vždy obracel. Existovala třeba jistá
paní Cruh z Anglie, která pocházela z Klimkovic a provdala se kdysi za nějakého majetného Angličana. Říkalo se jí vše-
obecně„baba Cruh“ a hrdlila se o každý penny při cenách elektronek. Nebo šéfem firmy Difitronic v Barceloně byl pan
Rosell. Ten od nás nakupoval černobílé obrazovky po vagonech a doma je prodával opravnám se značným výdělkem.
Choval se jako grand, dokud firma prosperovala, a mne také jednou pohostil ve skutečně luxusním barcelonském
restaurantu. Jenže se později zapletl do spekulace s americkými integrovanými obvody, navíc došlo k nečekané de-
valvaci španělské pesety a on načisto zkrachoval tak, že přišel o všechen majetek. Pak ho nějaký přítel přijal jako za-
městnance a on se pak už živil velice skromně. Tenkrát mne navštívil na stánku výstavy v Barceloně, já ho přijal, jako by
se nic nestalo, a dal jsem mu s sebou ještě plný pytlík erárního piva. Moc mi tenkrát děkoval, že ho neberu jako ban-
krotáře, a zdůrazňoval, že je rád, že je aspoň jakž takž zdravý. To už jsou rizika kapitalismu. Za své činnosti na různých
výstavách jsem těchto pracovníků poznal hromadu. Přinášelo to sice koncernu tu a tamnějaké devizy, nebylo to ovšem
nikdy to pravé. Trvalým snem našich obchodníků bylo dostat se k prvovýrobcům, tedy k těm, co odebírají součást-
ky ve velkém a hlavně trvale. V tomhle směru se dělalo několik pokusů, hlavně ve Francii, a také jsem se jich účastnil.
Leccos začalo slibně, jenže vždy to nakonec zkrachovalo. Hrála v tom určitě roli naše neschopnost vyhovět kvalitě
a světovému způsobu dodávek, ale také obava možných odběratelů spoléhat se na nějakou komunistickou firmu za
železnou oponou. Vlastně žádnému podniku našeho koncernu a snad ani resortu se nepodařilo získat nějaké sku-
tečně důstojné postavení vývozce do KS. Jistě, naše hodinářské podniky exportovaly třeba spousty budíků do Íránu
a podobných končin. Jenže to zas byla záležitost nízkých cen a tito zákazníci byli z chudých vrstev.
Tenhle neutěšený stav hned po zřízení resortu FMEP začal vrtat v hlavě i ministru Kubátovi a on to začal řešit. Samo-
zřejmě neměl potuchy o tom, jak to v zahraničním obchodě funguje, co znamená známá či zavedená značka výrobce,
jak je obtížné se na nějaký trh vůbec dostat atd., atd. Vsadil zase na to, že přece musí především přijít nějaký dobrý
technický nápad, který zaujme obchodníky v KS, a pak že už se zakázky jen pohrnou. A tak se začaly hledat nápa-
dy a také se nacházely. Takto třeba přišel slavný gramofon NAD. Nějaký pan Janda, který pracoval v časopise Hudba
a zvuk, vymyslel vylepšení gramofonové přenosky. Šlo o snížení váhy a mělo to snad i nějaké měřitelné přednosti
proti standardu, ovšem té kategorie, kteroumálokdo poznal při užívání. Nicméně dovedl tomu nápadu udělat reklamu
a dosáhlo se toho, že jakási anglická obchodní firma NAD o něj projevila zájem. Vzalo se to jako jeden spásný tech-
nický nápad a resort začal jednat. Jenže pan Janda byl zaměstnán mimo resort, a tak by ta sláva třeba mohla jít jinam.
Proto ředitel Výzkumného ústavu sdělovací techniky s tímhle Jandou okamžitě vstoupil v jednání a cestou vyšší mzdy
ho přetáhl do ústavu. Teď už se ten jeho gramofon mohl řešit profesionálně v rámci resortu. Samozřejmě k tomu bylo