Basic HTML Version
75
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
se na plnění programu nedají čekat žádné dodatečné finance z resortu, a pak to, že se mají urychleně uzavřít jakési
smlouvy se sovětskými partnery k jednotlivým tématům. Pak už se mluvilo jen o tom, zda je možno zajistit mimořádné
výjezdy našich delegací do SSSR k jednání o smlouvách a jak se to má nárokovat. Připadal jsem si jako v nějakém ab-
surdnímpříběhu od Franze Kafky. Objevil se jakýsi papír s tématy, která jsemviděl poprvé, která nebyla s nikýmprojed-
nána a na jejichž zpracování se měly urychleně uzavřít jakési smlouvy s hypotetickými partnery v SSSR. Bylo to prostě
jak u blbých. Napřed jsem si myslel, že mi unikla nějaká dřívější informace a že jsem něco prošvihnul. Ale ne, tahle
instruktáž byla skutečně úvodní. První náměstek pak už jen opakoval, že se každý musí telefonicky či dálnopisně spojit
s partnerem v SSSR, dohodnout termín jednání a sdělit ho na ministerstvo kvůli zajištění cesty. Naštěstí jsem také po-
střehl, že tím hlavním partneremmá být v těchto jednáních SSSR a ten že by měl snad i říci, o co pak ve smlouvě kon-
krétně půjde. Přítomní profesionálové se jen ušklíbali a nadávali, že bude akorát o nějakou cestu do SSSR více. Ono v té
době už to cestování do SSSR nebylo tak zajímavé jako kdysi. Dříve to bývala romantická štace, dobře a lacino se tam
jedlo a bylo tam i leccos ke koupi za nízké ceny, což se vyplatilo i při mizerné kvalitě. Jenže postupně se hledané zboží
vytrácelo z obchodů, ceny šly nahoru a byl problém se najíst a dostat slušný hotel. Copak jet do Svazu vyjednávat,
to by mi tak nevadilo. Jenže potíž byla v tom, že jsme přes letité vazby neměli v SSSR žádného konkrétního partnera.
Ona totiž výroba elektronických součástek byla v SSSR vždy prakticky utajovanou oblastí. Ať se o nich jednalo s kým-
koliv, vždy se představoval jako pracovník či spolupracovník ministerstva a trval na tom i poté, co jsme poznali, že zná
věci, které může vědět jen člověk z výroby. Jistě, v dobách„družby“ nás občas vzali na tzv. exkurzi do nějakého sovět-
ského závodu, např. ve Voroněži či v Moskvě. Jenže vždy pečlivě dbali na to, abychom nic podstatného neviděli, a co
nejdříve se šlo ke stolům, které se v prvních dobách těchto styků prohýbaly pod pochoutkami a pitím. Potom později,
to už se podával jen čaj a tvrdé suchary, kterým jsme říkali psí suchary. Ale ze svých výrobních kuchyní nám ukazova-
li stále jen pramálo. Tyto továrny neměly ani firmu na vratech a pracovníci, se kterými jsme jednali, nedávali vizitky.
Jistě, tu a tam nějakou indiskrecí jsme se všelicos dozvěděli. Např. že v každé sovětské delegaci, ať už jedná doma
nebo v zahraničí, sedí aspoň jeden tajný, který má hlídat ty ostatní. Dozvěděli jsme se, že je ohromné centrum mikro-
elektroniky v Zelenogradě u Moskvy, že jsou veliké továrny v Minsku, v Kyjevě, v Tbilisi a někde za Uralem. Trochu také
proniklo, co se kde v těch továrnách vyrábí. Jenže tohle všechno nám pro oficiální jednání nebylo nic platné. Jediným
partnerem bylo ministerstvo, ale to podle pravidel Komplexního programu také nebylo k ničemu, poněvadž smlouvy
měly být s partnerskými podniky. Takže jsem byl v koncích a došel jsem k závěru, že bude nejlépší nechat to vše pla-
vat a že se to časem, jako řada dalších věcí, nějak vyřeší. Také jsem si vzpomněl na zásadu svého prvního šéfa v Tesle,
Mirko Sobotky, že totiž každý spis se časem vyřídí sám.
Jenže zmíněný Jano Goldschmied si zřídil na řízení Komplexního programu úřad. Ten tvořil jediný pracovník, jistý Ing.
Sležek. Řízení spočívalo v tom, že zjišťoval, kolik se uzavřelo smluv, kdo je uzavřel, na jaké téma a kdo smlouvy, nedej
bože, snad neuzavřel. Ne, nešlo vůbec o to, jaké to jsou smlouvy, zda se podle nich něco bude vyvíjet, vyrábět nebo
zda se bude jen o něčem přemýšlet. Nešlo o to, zda něco skutečně přinesou, ale jen o prostou sumu jakýchkoliv smluv.
Až později mne napadlo, že to tak ten Jano možná odbyl schválně, poněvadž tušil, jak to vše bude, a věděl, že to je
škoda práce. Tak tomuto Sležkovi časem došlo, že náš koncern nevykázal uzavření žádné smlouvy, a řádně úřednicky
urgoval informaci. Sepsal jsem tenkrát kvalifikovaně podání na prvního náměstka a pravdu jsemupravil o to, že marně
partnery hledáme, celí horliví spolupracovat. Samozřejmě se to v poště ztratilo, Sležek to nedostal, Jano nečetl, a tak
se urgovalo znovu. Pak se konečně tahle neobvyklá situace dostala na správná místa. Ti moji kolegové z jiných kon-
cernů to měli jednodušší, poněvadž oni partnery v SSSR měli a měli také spoustu různých víceméně formálních spo-
luprací z dřívějška. Teď tedy ty staré spolupráce promptně přejmenovali na Komplexní program, možná tu a tam něco
přidali a měli vystaráno. Byli to prostě profesionálové a žádaných smluv vyrobili podle přání.
Některým organizacím v ČSSR se ovšem Komplexní program i hodil a začaly se kolem něj dost otáčet. V našem kon-
cernu to byl Výzkumný ústav elektrotechnické keramiky v Hradci Králové. Ukázalo se, že Ministerstvo průmyslu ČSR
má na starosti část Komplexního programu, kde se jedno z témat týkalo též moderní keramiky. S tímhle resortem
měl úzké styky můj kolega, obchodní ředitel. To byl mladý člověk bez větších zkušeností a vynikal vedle veliké naivity
i schopností vše okecat tak, aby se jevil velice chytrým. Tak ten se nadšeně chytil té části keramiky v Komplexním pro-
gramu a hned, že to bude koordinovat, a přihrál to našemu výzkumnému ústavu. Tam to přijali dost nadšeně. V tom
ústavu byli mimořádně kvalifikovaní lidé a asi by se byli důstojně uplatnili i v evropské konkurenci. Já té jejich proble-
matice moc nerozuměl, ale cítil jsem, že na ty podmínky, ve kterých pracovali, měli dobré výsledky. Problém byl, jako
ve spoustě podobných případů, v neexistenci výrobní základny, která by jejich výsledky realizovala, a ovšem i v nee-
xistenci mechanismu, který by dokázal ty možnosti a výsledky vůbec nabídnout a prodat. Za plotem sice měli výrobní
podnik na elektrotechnickou keramiku, tedy Teslu Hradec Králové, jenže tam nic nešlo. To byla organizace prolezlá
gangy zlepšovatelů a podvodníků, tam se střídali ředitelé a v tamější kořistnické atmosféře se jen tak tak dařilo držet