Basic HTML Version
74
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
i když se třeba na papíře leccos vykázalo. Už tenkrát se vědělo, že je to hlavně tím, že základem spolupráce není sku-
tečný oboustranně výhodný obchod, resp. ekonomika, ale že jde o politicky motivované záležitosti. Shora se prostě
něco žádalo, a bylo tedy nutno nějak zařídit uspokojivý výkaz plnění. Zprávy o průběhu a výsledcích úkolů se pak
ovšem přizpůsobovaly přáním shora a byly vždy podle univerzálního schématu, tj. „dosáhlo se vynikajících výsledků,
přetrvávají však určité nedostatky, které je nutno cílevědomou prací a cestou přijatých opatření odstranit“. Proto také
ke všelijakým těm společným pracím převládala skrytá nebo i nepokrytá skepse, a to i na nejvyšších místech. I třeba
sovětský ministr elektronického průmyslu Kolesnikov věděl dobře, jak to vše ve skutečnosti je. Jenže i on musel mluvit
tak, jak se žádalo, volat po spolupráci v RVHP a jen v úzkém kruhu známých si dovolil všelijaké poznámky, které nešlo
publikovat. Já jsem ho dobře znal, mluvíval jsem s ním při různých jednáních, a tak tohle dobře znám. Výsledkem toho
všeho bylo, že se společné programy RVHP vedly jen formálně, sepisovaly se hlavně tlusté protokoly a hlavně se orga-
nizovala nová a nová jednání, neboť pro zúčastněné osoby z toho vyplývala možnost cestovat. To v té době nenormál-
ních mezinárodních styků bylo velmi žádoucí. Navíc, pro tzv. výše postavené soudruhy mohly být takové cesty i velmi
lukrativní, např. když se jednalo v Jugoslávii nebo na Kubě. To pak ještě přispívalo k udržování stavu, jaký byl, a k před-
stírání ohromné významnosti toho všeho s cílem, aby vše vydrželo co nejdéle.
Programy západní Evropy se v této situaci staly významnou injekcí do stojatých vod RVHP. Ten mocný v SSSR se tím in-
spiroval a vyhlásil svůj konkurenční program. Nazval jej honosným názvem Komplexní program vědeckotechnického
pokroku členských zemí RVHP. Tenhle program měl koncentrovat síly všech zúčastněných zemí na progresivní rozvo-
jové programy a dostihnout snad západní země. Od evropského pojetí se tento program ovšem dost lišil. Nebyl totiž
orientován na úzký obor vybraných směrů, ale měl záběr neobyčejně široký. Vešlo se tam vše od problematiky do-
pravy přes třeba kompozitní materiály až k moderním počítačům. Ale co bylo nejdůležitější, nebyly na něj vyčleněny
žádné finanční prostředky ze strany vlád s tím, že je nutno využít toho, co už je pro rozvoj k dispozici. Už z toho bylo
jasné, že jde o deklaraci, kterou nelze věcně realizovat, a že je to vše ohromný nesmysl. Jestli to ti tvůrci mysleli doo-
pravdy, či zda jednali na nějaký nejspíš politický nátlak, nebylo jasné. Jako akt řízení dokonce v mezinárodním měřít-
ku to ovšem prozrazovalo ignorantství vysokého stupně.
Také organizace programu byla zajímavá. Tvůrce zřejmě sdílel skepsi ke schopnostemorgánů RVHP, a programbyl tedy
organizován v podstatě mimo tuto organizaci po vládní a později po stranické linii. Potvrdilo se tak pravidlo, že pře-
stane-li nějaká organizace uspokojivě pracovat, zřídí se k témuž účelu nová, avšak ta původní se ponechá. Pro rozvoj
v oblasti elektroniky existovaly teď už tři organizace. Byla to původní RVHP, tedy její sekce Komise radioelektronického
průmyslu, pak Mezivládní komise pro výpočetní techniku a nejnověji Komplexní program. Paradoxní ovšem bylo, že
se činností ve všech těchto institucích zabývali převážně titíž lidé. To platilo o všech zúčastněných zemích. A tak se na
různých jejich zasedáních potkávali staří známí, ustálené pracovní formy se přenášely z jedné organizace do druhé
atd. Nakonec se činnosti všech zmíněných organizací všelijak prolínaly a vše se tím zamlžilo. Není proto divu, že tento
Komplexní program aspoň v částech, které jsem znal, probíhal tak, jak probíhal.
O Komplexním programu jsem něco zaslechl hned, jakmile byl s náležitou reklamou publikován příslušným usnese-
ním. Vůbec jsem však netušil, že bude pro náš koncern, Tesla Elektronické součástky, tolik aktuální. A tak mne pozván-
ka od prvního náměstka ministra Jana Goldschmieda k instruktáži do zasedací místnosti Federálního ministerstva
elektrotechnického průmyslu dost zaskočila. S prvním náměstkem ministra jsem vycházel vždy dobře. Myslím, že to
byl v podstatě slušný člověk a že nikomu vědomě neublížil. Před svým působením na našem resortu byl už ve funk-
ci náměstka ministra jinde, myslím na všeobecném strojírenství. Na FMEP pak přinesl určitou profesionalitu a klid, což
tam nesmírně chybělo. O elektronice neměl samozřejmě ani potuchy. Autentická je příhoda z veletrhu spotřebního
zboží v Brně, kde před otevřením dělal prohlídku exponátů z resortu. Tenkrát byla novinkou tzv. minivěž, zařízení,
které ve zmenšeném rozměru koncentrovalo bloky gramofonu, magnetofonu, radiopřijímače, to vše sestavené ro-
zebíratelně na výšku. Tehdejší generální ředitel koncernu Tesla Bratislava Josef Stank ukazoval svou pýchu – minivěž
vyvinutou v jeho koncernu. No a ten Jano kýval hlavou, chválil a pak se zeptal, když je teď ta minivěž, kdy že bude ta
velká. Myslel to docela vážně a celý jeho průvod stěží potlačoval smích. Pak to Janovi nějak vysvětlili, ale on si z toho
vůbec nic nedělal, poněvadž na rozdíl od jiných nikdy nepředstíral, že něčemu rozumí, když to nebyla pravda. To bylo
na něm také sympatické. Tak tenhle Jano dostal Komplexní program na ministerstvu na starost. Před instruktáží jsem
se v kuloáru, jak bylo vždy zvykem, vyptával kolegů z jiných koncernů, o co jde. Všichni hýřili podrobnostmi, o kterých
jsem neměl tušení, a připadal jsem si až trapně. Pak jsem tedy napjatě poslouchal tu instruktáž. Jenže Jano toho moc
neřekl, asi tomu také zrovna nerozuměl. Byl rozdán papír s názvy témat Komplexního programu, částí témat a částí
těchto částí. Vše bylo uspořádané v desetinném třídění a bylo tam kdeco. Elektronické součástky byly vedeny pod čís-
lem 5, a co bylo před a za, to už nevím. Z nesouvislého projevu prvního náměstka jsem pak pochopil hlavně to, že