Basic HTML Version
73
Někdy ve druhé polovině osmdesátých let jsme se dovídali o společných vědeckotechnických rozvojových progra-
mech některých vyspělých zemí západní Evropy. Informací nebylo mnoho. Dozvěděli jsme se, že takové programy
byly orientovány na rozhodující obory z hlediska perspektivy, zejména na informatiku a vše, co s ní souvisí. Nositeli
těchto programů byly významné a kapitálově silné průmyslové koncerny, spolupracovala různá vědecká pracoviště
a vlády zúčastněných zemí dotovaly tyto programy určitým objemem financí. Tyto programy, jako např. Eureka, Esprit,
byly pravděpodobně míněny jako určitá protiváha americké a zejména asijské expanze v oboru moderních technolo-
gií a měly zřejmě přispět k důstojnějšímu postavení Evropy ve světové soutěži.
Zámořská konkurence evropskému technickému rozvoji v té době byla a pořád je velice hrozivá. Americké rozvojové
programy však nacházely vždy hlavní uplatnění v USA a v Evropě působily zpravidla prostřednictvím dceřiných firem
amerických koncernů, tedy poměrně nenápadně. Naproti tomu japonské koncerny a později i koncerny z jiných asij-
ských zemí jevily vždy méně chuti k hlubším vazbám na evropské firmy a udržovaly si stále své autonomní specifické
postavení. Projevovaly se tedy jako velice dravý a nebezpečný konkurent a mnohé vedoucí evropské firmy v tomto
ohledu neskrývaly své obavy. Panuje dost rozšířené mínění, že třeba Japonci jsou v oblasti techniky a zvláště elek-
troniky mimořádně chytří či geniální. To však vůbec není pravda. V průměru jsou Japonci asi stejní jako všude jinde
a možná jsou v některých ohledech, třeba ve schopnosti improvizovat, i slabší než třeba Evropané. Mají však mimo-
řádně vyvinutý smysl pro kázeň, přesné vykonávání pokynů a jsou také nesmírně pilní. Pokud vím, měli třeba v elek-
tronice vlastních původních nápadů jen velmi málo. Dovedli však zvládat nápady cizí, zvláště americké, a dovádět je
k dokonalosti. Tomu asi vděčí japonský průmysl za své úspěchy ze značné části. Japonské úspěchy třeba v elektronice
jsou však dány cílevědomou státní politikou. Na základě geografické a surovinové situace Japonska vsadil stát na roz-
voj oborů s vysokým podílem kvalifikované lidské práce a tyto obory pak systematicky i dotační politikou podporoval.
Vysoká dynamika rozvoje Japonska a pověstných asijských tygrů, jako jsou Jižní Korea či Tchaj-wan, je tedy do značné
míry dílem velmi racionálního státního dirigismu a ovšem i dosti zvláštních vazeb v tamějších společnostech, kde
evropské významy pojmů jako lidská práva, demokracie apod. často absentují. Možná i proto dosahovaly asijské vý-
robky vůči evropským lepších parametrů. Takže snaha Evropy s tím něco společnými silami udělat byla pochopitelně
namístě. Prostředky vynakládané na evropské rozvojové programy však nebyly nijak závratné. Vlastní práce na těchto
programech, alespoň podle dostupných informací, pak také nevykazovalymimořádných efektů a vlastně jen doháněly
rozvojové stupně v zámoří již dosažené. Žádné originální myšlenky či výrobky se, pokud vím, neprosadily. A tak zůstává
otázkou, bylo-li či bude-li toto evropské úsilí vůbec kdy úspěšné. Když jsme později měli k dispozici údaje o cenách
moderních technologií a získali jsme představu, kolik se asi vynakládá v USA či v Japonsku na novou techniku, byly na-
místě pochybnosti o tom, zda tady může poměrně chudá Evropa vůbec konkurovat. Ale o to teď nejde.
Evropských snah si zřejmě všiml i někdo mocný v SSSR. Společné mezinárodní řešení něčeho, to byl přístup, o který se
od počátku v rámci RVHP aspoň verbálně usilovalo. Svého času se i naplánovala řada společných prací, např. společ-
ných vývojů součástek, společných řešení technologií, počítačů atd., atd. Jenže reálné výsledky byly vždy praubohé,
Komplexní program
vědeckotechnického
pokroku členských
zemí RVHP