Basic HTML Version
49
Speciální výroby
hned nabízel honosnémísto pro případ, žemne v Rožnově vyhodí. Jenže nějaký generál na Ministerstvu národní obra-
ny to moje počínání prohlásil za exemplární vzor správného řízení a já byl najednou v oblasti speciálu skoro slavný.
A bylo mi dáno za pravdu i vedením našeho koncernu s tím, že se napříště úspory zlata pro speciál nedoporučovaly.
Ostatně to bylo v ceně. Od té doby jsem také daleko lépe vycházel s těmi ZVS. Tím hlavním partnerem koncernu býval
jistý major, později podplukovník Klečka, což byl znalý a velmi slušný člověk.
Speciál samozřejmě pracoval podle svého plánu, který měl obvyklé části, např. plán technického rozvoje, plán výro-
by apod. Pro náš koncern se v rámci toho plánu řešily různé součástky, typy v podstatě stejné jako pro civil, ale určené
pro větší nároky co do mechanického a klimatického namáhání. Samostatných typů pro speciál nebylo mnoho. Vlast-
ně největší podíl samostatných součástek pro speciál byl žádán pro projekt označovaný VKV systémMinisterstva vnit-
ra. To byl systém komunikace v celé horizontální i vertikální linii policie. Na policejních stanicích jsou ještě dnes pulty,
ve kterých byl tenhle systém instalován v těch jednodušších částech. Šlo o řadu radiostanic různého druhu a bylo to
celé řešeno poměrně slušně a moderně, i když to samozřejmě žádný světový zázrak nebyl. Řešili jsme pro tenhle sys-
tém nějaké nové integrované obvody a hlavně hybridní integrované obvody. Většina částí tohoto VKV systému se
snad i úspěšně zvládla. Celek se však asi už nedodělal a vzniklé torzo bylo v devadesátých letech nejspíš nahrazeno
nějakými dovozy ze Západu.
Speciál byl zastoupen i na ministerstvu. Začínalo to nejprve dost nesměle jako odbor v úseku prvního náměstka mi-
nistra. Zanedlouho však byl zřízen samostatný úsek pro speciál a příslušným náměstkem ministra se stal generálma-
jor Oldřich Barák. Byl to slušný a rozvážný člověk se značnou praxí ve vojenském výzkumu. Úsek speciálu minister-
stva byl umístěn v nejvyšším patře budovy na Karlově náměstí. Byla tam u dveří pořádná mříž a každý příchozí musel
zvonit. Pak se dostavil nějaký oficír a muselo se mu říci, o co jde. Návštěvy se zapisovaly do knihy, což ovšem pozdě-
ji platilo jen pro méně známé osoby. Úřadovali tam ministerští úředníci, což byli samí plukovníci nebo podplukovníci
rekrutovaní z vojenských výzkumných ústavů. Všechny jsem dobře znal, tykali jsme si a pamatuji, že mnozí byli zkuše-
ní a kvalifikovaní lidé. Ministr měl ještě osobního poradce, kterým byl plukovník Hošek. Celému vojenskému spolku na
ministerstvu se říkalo„plukovnická chunta“ nebo též zelení mužíčci. Ti měli své vazby na Ministerstvo národní obrany
a byli částí technických složek vedení armády. Ministerstvo národní obrany pořádalo občas tajná shromáždění těch-
to složek k rozvoji a perspektivám výzbroje . Bývali zváni někteří představitelé průmyslu, také mne jednou pozvali. Byl
jsem představen nějakým generálům s lampasy a byla to velice honosná vojenská společnost. Nejnižší hodnost tam
měl major, který roznášel kafe.
Zelení mužíci na ministerstvu se samozřejmě starali o plán speciálu. Jenže v té době se žádala iniciativa směřující
k tomu, aby se do řešení prosadily i nějaké progresivní věci jaksi navíc, mimo plán. V tomto směru zelení mužíci hýři-
li horlivostí, poněvadž se tím ukazovala jejich nepostradatelnost a poněvadž z toho nakonec koukaly i tučné odměny
pro případ, že se nějaká ta iniciativa prosadila. První začal takhle řádit poradce ministra Honza Hošek. Ten se zhlédl
v modernizaci řízení střelby tanku T 54 a ovšem i tanků dalších. Normální tankový kanón se zaměřuje opticky na pří-
mou střelbu s odhadem vzdálenosti. Aby zasáhl, potřebuje zpravidla korekci po prvém výstřelu. Jenže v moderní válce
se průměrná životnost tanku počítá v minutách, a tak na nějaké experimenty při střelbě není čas. Musí se prostě tre-
fit na první ránu. Tohle se řeší laserovým zaměřovacím systémem, který pracuje místo běžné optiky. Cíl se sleduje přes
zaměřovací matici s koordinátami vytvořenými tekutými krystaly. Na cíl se zaměří paprsek laserové diody a po zamě-
ření cíle pak počítač spočte prvky nastavení kanónu a dá pokyn servopohonům. Takové či podobné systémy v té době
ve světě existovaly a tenhle Hošek tedy chtěl tuhle novinku zavést u nás. Líčil to všechno v těch nejrůžovějších bar-
vách a uváděl ohromné objemy produkce, až se tahle záležitost bude dodávat nejen naší armádě, ale i do SSSR a do
zemí Varšavské smlouvy. Jenže já už jsemměl svoje zkušenosti a věděl jsem, že jedna věc je takový systém navrhnout
a docela něco jiného pak je výroba, kompletace, navíc do podmínek armády. A tak jsemmilého Hoška odbýval celkem
logickými argumenty. Ten pak začal nějak působit na našeho generálního ředitele, no a ten, aby měl pokoj a aby se
zavděčil ministrovi, udělil Hoškovi souhlas. Načež se věci ujali speciáloví plánovači na ministerstvu a hned se ukázalo,
jakou jsem měl pravdu. Najednou jsme neměli dělat jen tu matici, ale celý tzv. vložný díl zaměřovače, tedy kovový
blok, ve kterém byla ta matice, laserová dioda apod. a který se celý vkládal do kanónu místo optického zaměřovače.
Matici jsme vyvinuli ve Vrchlabí, laserovou diodu nějak produkoval Výzkumný ústav pro sdělovací techniku a vložný
díl měl kompletovat a dodávat náš podnik Elton. Samozřejmě se musel strašně složitě zajišťovat ten kovový blok a na-
konec ho dodávalo jakési družstvo u Brna. Byla kolem toho stále spousta nepříjemností a problémů, jenže věc byla
v plánu a nedalo se už nic dělat. Další části systému, hlavně počítač, dělali zase v Tesle v Liptovském Hrádku a někde
pak ovšem kompletovali i ty tanky. Začaly pak tzv. vojskové zkoušky, které, jak už to bývá, jednou vyšly, jednou ne. Ten
systém byl sice technicky funkční, jenže spolehlivost byla mizerná. To plynulo z poměrně malé integrace elektroniky.