Basic HTML Version
50
Speciální výroby
Příslušný výpočetní systém, to byla veliká plechová bedna někde na podlaze tanku, bylo to vše neohrabané a složité.
Celé to ovšem byla dokonalost sama proti obdobnému systému sovětskému. Tyhle systémy se prakticky porovnávaly
a náš se ukázal být jednoznačně lepším. Jenže naděje na nějaké dodávky do SSSR nebyla žádná, tammuseli být podle
jejich předpisů soběstační. Ani ostatní státy Varšavské smlouvy neprojevily obchodní zájem, a tak se z té ohromné
akce vyklubala potřeba nemnoha kusů pro naše tanky. Těch tanků zase nebylo tolik a starosti okolo téhle zakázky roz-
hodně za ten mizerný přínos nestály. Honzu Hoška už kdekdo proklínal, jenže ten se už smál, ten už pobral tučný balík
za iniciativu a k věci se přestal hlásit. Celá ta jeho akce byla veliká pitomost a snaha o těžkopádné tuzemské řešení sys-
tému při relativně malé potřebě co do objemu nemohla vést k úspěchu. A tak se systém řízení palby tanku T 54 zařa-
dil mezi podobně nereálné projekty ministerstva, kterých nebylo málo a které vcelku jen dokazovaly, že se centrálně
technický rozvoj v detailech řídit nedá.
Naše armáda začala mít velice vážné problémy se svými systémy komunikace. Světový vývoj dokládal, že doba ana-
logových přenosů je u konce. Klasický systém vychází ze zvukového projevu přijímaného mikrofonem. Ten jeho kmi-
točtové složky mění úměrně na elektrické proudy, ty se zesilují, vysílají, přijímají a opět úměrně mění ve zvuk pomocí
reproduktoru. Tak funguje i běžné rádio. Nejjednodušší radiostanice tohoto typu mohl kdekdo odposlechnout, pokud
měl vhodný přijímač. Odposlech se dal trochu ztížit použitím jiných druhů modulace, třeba přenosem postranního
pásma apod. Principiální změnu však přinesla až digitalizace přenosu. Akustický signál z mikrofonu je zde převáděn
na impulsní kód v určitém systému. Vysílač pak vysílá příslušný sled impulsů, ty se přijímají a přetvářejí převodníkem
zpět na akustický signál. Takhle fungují digitální telefony a kdeco, přenos je z principu prostý poruch srozumitelnosti
a nároky na citlivost přijímačů jsou menší než při klasické koncepci. Navíc může mít použitý pulsní kód řadu variant,
takže odposlech je složitý, ne-li nemožný. Tenhle systém se začal používat ve všech armádách a něco takového chtěla
i armáda naše. Jenže tady byl náš průmysl se svým uměním v koncích. Příslušný výrobce, Tesla Pardubice, tuhle oblast
sice sledoval, pro tak rozsáhlou inovaci však už neměl podmínky. Armáda začala zvažovat, jak tuhle novou techniku
získat. Bylo možné celý systém prostě nakoupit. V SSSR existoval a proti prodeji nebylo námitek. Jenže to stálo spous-
tu peněz, tolik armáda prostě neměla. A tak se začalo fantazírovat s myšlenkou vyrábět si systém doma na základě za-
koupení výrobní licence.
Toho nápadu se také horlivě ujali zelení mužíci na našem ministerstvu. Začalo se vyjednávat v SSSR o nákupu licence
a sovětské úřady neměly námitek. Ale měly podmínku, že nebudou, až na pár výjimek, dodávat žádné komponenty,
ty že si musíme vyrábět sami. Samozřejmě hned následoval nápor na náš koncern a zase se mazal med kolem huby,
jak to vše bude bezvadný obchod, jak budeme slavní, až to zvládneme, atd., atd., že přece vyrobit pár nových integro-
vaných obvodů pro nás nemůže být problém. Odcestovali jsme do Moskvy a ubytovali se v tzv. DOZu, což byla uby-
tovací instituce u našeho velvyslanectví. Odtud nás pak denně vozilo nenápadné auto do supertajného vojenského
výzkumného ústavu na periferii Moskvy. Ústav byl oplocen, střežen a samozřejmě neměl nikde žádnou ceduli. Měl
ovšem slušnou jídelnu a místnosti pro jednání. A bylo to skutečně proti dřívějšku jiné. Přijal nás sovětský plukovník,
velice kultivovaný a vzdělaný člověk, který měl naše jednání na starosti. Bývalo zvykem dělat si z řady těch sovět-
ských vymožeností srandu. Ale nic platno, odborníky měli dobré a nebylo jich málo. Akorát byli stranou obvyklého
dění a jednání s nimi byla vzácná. Ukázalo se, že bude nutno si dělat poznámky. A tak jsem si v GUMu koupil písan-
ku, očísloval jsem stránky a oni mi na to dali štempl, čímž se písanka autentizovala pro tajné záznamy. A začaly věcné
přednášky. Komunikační systém měl krycí jméno Arbalet a měl řadu stupňů pro jednotlivé úrovně velení v armádě.
My jsme chtěli jakýsi střední model, a tak se jednalo hlavně o něm. Navíc měl ten systém kódovací zařízení s krycím
názvem Istorik, což dovolovalo strašnou spoustu různých kombinací kódů, takže odposlech byl asi nemožný. Systém
byl poměrně moderní a právě se prakticky ověřoval v podmínkách války v Afghánistánu. Je zajímavé, jak jsou všech-
ny tyhle lokální vojenské konflikty využívány pro ověřování nových zbraňových systémů. Využívalo se španělské války
ze strany Němců i Rusů, Američané využívali Koreu i Vietnam a teď Sověti Afghánistán. Což o to, jak říkali ti odborníci
z Pardubic, rádio to bylo pěkné. Konstrukce byla německého komůrkového typu, akorát to bylo plné všech možných
integrovaných obvodů. Byly to obvody technologicky nejednotné, něco bylo bipolární, většina CMOS, a bylo jasné, že
konstruktér bral, kde co bylo po ruce. Ten stupeň integrace přitom nebyl veliký a bylo zřejmé, že to z hlediska spoleh-
livosti nemůže být optimální. Ale co hlavně, zavést si do továren takovou spoustu nových typů v nepatrné sériovosti,
to prostě vůbec nebylo možné.
Protřelí pardubičtí konstruktéři také vyslovili své pochybnosti a bylo jasné, že celá Pastorkova mise skončí neslavně.
Pak už bylo jen nutno sepsat zprávu a předložit závěr, že zakoupení licence na radiostanici je z hlediska zabezpečení
součástek naprosto nereálné. Nakonec to i ministerstvo uznalo, a tak Arbalet i Istorik zůstaly mimo a já svoji autenti-
zovanou písanku z GUMu někde ztratil. Teď si asi armáda nakupuje nějaký vhodný systém ze Západu a není s tím jistě