Basic HTML Version
48
Speciální výroby
vojenského chování hrát nebudeme. Dostal jsem pak zadanou technickou práci a měl jsem pokoj. Když mne pak po
čase povyšovali, řekl jsem místo předepsané formule pěkně děkuji a bylo také dobře. A tak jsem se i k těm vysokým
oficírům choval jako ke každému jinému, podle zásady ty pán, já pán a ty jejich hvězdy na ramenech mne neohromi-
ly. Nakonec to byli většinou také rozumní lidé a dal se najít způsob, jak vzájemně dobře vycházet.
Po nástupu do funkce mne především udivilo, kolik položek pro armádu naše podniky vyráběly. A nešlo jen o elektro-
nické součástky. Tak třeba hodinářský podnik Elton v NovémMěstě nad Metují, který nám patřil, vyráběl masově řadu
mechanických rozněcovačů pro protileteckou munici. To jsou ty špičky granátů, kde je jakýsi časovací systém, který se
rotací granátu v hlavni odjistí a který pak po nastaveném čase přivodí detonaci, pokud nedošlo k nárazu. Byly to veli-
ce přesné kovové výrobky a vyžadovaly velmi speciální obráběcí stroje. Ty se dovážely ze Švýcarska, myslím od firmy
Schäubling nebo tak nějak. Podnik vyráběl i rozněcovače leteckých pum a byly prý téhož typu, jaké se používaly za
války. Druhý náš hodinářský podnik, Chronotechna ve Šternberku, zase vyráběl uvolňovače padáků. To bylo zařízení,
které v určité výšce nad zemí otevřelo automaticky padák.
Samozřejmě jsem se nevyhnul ani řídícím činnostem v oblasti speciálu. Naštěstí byl odbor speciálu našeho generál-
ního ředitelství, tedy odbor s komplexní péčí o speciál, podřízen kolegovi řediteli Plevovi. Mne toho ušetřili hlavně
proto, že jsem nebyl členem partaje a že se jaksi nehodilo, aby tak důležité věci řídil nestraník. Bylo to pro mne veliké
štěstí, poněvadž, nehledě na náplň činnosti, byl tenhle odbor tvořen sbírkou vybraných byrokratů. Radost šéfovat
téhle tlupě jsem bohužel později okusil také, neboť po čase kolegu Plevu vyhodili z funkce a já ten úřad musel pře-
vzít. Ale to bylo až později.
Horší ovšem byla moje pozice, která nově vznikla ve vztahu k zástupcům vojenské správy, tedy k ZVS. Byl jsem totiž
také nejvyšším šéfem technické kontroly koncernu a měl jsem tak na starosti všechny ty otřesné spolky řízení jakosti
v podnicích. A tak jsem byl tímmístem, kam si chodili ZVS stěžovat, když někde na podniku zjistili nepořádky ve speci-
álu, když se objevila nějaká skrytá vada a když se s místními orgány podniku nedohodli. Tohle bývala velice nechutná
jednání a většinou byli ti ZVS v právu. Muselo se pak vždy něco udělat, poněvadž ZVS měli také své regule a své šéfy
a nechtěli se dostat do maléru zbytečně. Ona to v podstatě nebyla vůbec žádná sranda a mohlo dojít i na vážná obvi-
nění z činnosti snižující obranyschopnost vlasti a tak podobně. Tohle naprosto nečekaně postihlo mého jmenovce,
ředitele v Tesle Třinec Karla Stacha. Ten, aby se snáze plnil plán, dovolil vynechat určité předepsané třídicí postupy
u nějakých integrovaných obvodů a deklaroval, jako by ty činnosti byly provedeny. Byl tak porušen předepsaný tech-
nologický postup, což se naštěstí mé působnosti netýkalo. Ten ředitel byl ohromný soudruh a myslel si, že mu taková
lapálie hladce projde, jako už prošla spousta jiných věcí. Nakonec se hájil i tím, že ty třídicí postupy nejsou stejně k ni-
čemu a tak podobně. Jenže ZVS v Třinci se ukecat nedal, a když u ředitele nepochodil, ohlásil to po své linii nahoru.
No a milého ředitele zatkli, zavřeli a byl odsouzen na více než rok, což si také skutečně odseděl. Asi mu ušlo, že ho měli
všichni dávno plné zuby, a tak uvítali příležitost, aby ho jaksepatří zkrouhli. Ale bylo také jasné, že se ZVS nejsou žerty
a že je nutno je brát vážně, tedy že vše předepsané je třeba prokazatelně plnit.
V oblasti polovodičů existoval odedávna nevyřešený problém, kterým byla tzv. pájitelnost vývodů součástek. Tyhle
součástky se při zpracování vkládaly do otvorů v plošných spojích a ty pak procházely vlnou roztavené cínové pájky,
která měla všechna spojová místa spolehlivě propájet. Jenže právě v tombyla ta potíž, některý spoj se nepovedl, nedr-
žel, vznikala nespolehlivost. Samozřejmě se od toho odvíjel ustavičný spor. Uživatel tvrdil, že máme ty výrobky špatně
pájitelné, my jsme zase tvrdili, že on to neumí pájet. Existovaly na to jakési objektivní zkoušky, jenže jak už to bývá, ty
jednou vycházely, jednou ne, a tak se spor vlekl. Dělalo se s těmi výrobky kdeco, cínovalo se, stříbřilo a nakonec i zlati-
lo. To zlacení pak byla hrůza, neboť šlo o tloušťku vrstvy a to byla zase doména zlepšovatelů, zlatokopů. Ti dokazovali,
že ta či ona vrstva ještě stačí, pobrali za úspory tučnou odměnu a vyrábělo se. Pak zkoušky nevyšly, tloušťka vrstvy se
musela zvětšit a vyrábělo se do té doby, než zase přišli ti zlepšovatelé. Tak to šlo dokola. Podstata problému přitom
byla docela jinde, což jsme až později zjistili na Západě. Vše se totiž muselo před zpracováním důkladně čistit pomocí
freonů a pak se to pájelo dobře. Jenže tohle zjištění také přišlo až dost pozdě.
Problémy pájitelnosti se samozřejmě týkaly i speciálu a pro ZVS to bylo ohromné pole činnosti. S ohledem na úspory
zlata se svého času zavedlo tzv. lokální zlacení patek tranzistorů na základě zakoupené západní licence. A samozřejmě
byl hned malér s pájitelností. Zkoušky jednou vyšly, jednou ne, jednalo se horem dolem, jenže to nevedlo k ničemu.
Přitom speciál volal po dodávkách vyhovujícího zboží a bylo zle. Tenkrát jsem udělal přímo svatokrádežný čin. Použil
jsem své pravomoci a spornou výrobu jsem zastavil. A nařídil jsem použít starou ověřenou technologii, která ovšem
byla dražší, což zase mělo vliv na ekonomiku plnění plánu. Kolegové mne měli za blázna a věštili mi nejhorší konce.
Generální ředitel koncernu Tesla Investiční elektrotechnika, soudruh Konšel, kterému jsem takto zajistil dodávky, mi