Basic HTML Version
47
Speciální výroby
ději se došlo ke zdokonalení celé Ramony. Teď se celý systém řešil jako mobilní a jednodušší a měl nové krycí jméno
Tamara. Vlastně se o té Tamaře mluví i dnes jako o dost unikátní záležitosti tuzemské provenience. Současný výrobce,
nějaká privatizovaná společnost v Pardubicích, se jej marně snaží prodat. Jenže on je ten princip už asi dobře znám
i konkurenci a ta také dovede významně zdokonalit počítačovou část sytému. A tak se od Tamary asi v tichosti odvíjí
nějaká nová vývojová řada už docela mimo náš průmysl. Je to systém, který dovede identifikovat i tzv. neviditelné cíle,
jako je třeba americký superbombardér Stealth. No ano, to vyplývá z principu a není to zase takový zázrak. Neviditel-
nosti cíle se totiž dosahuje hlavně tím, že se jeho povrch opatří vrstvou materiálu, která radarové paprsky pohlcuje,
a tudíž je neodráží. To je dávno známý princip, potíž je akorát s vhodným materiálem ve vztahu k vlnovým délkám
radaru. Poněvadž však Tamara pracuje na základě signálů vysílaných cílem, není pro ni neviditelnost na tomto principu
žádnou překážkou.
V sedmdesátých letech se vůbec ukazovalo, že se na poměrně slušné tuzemské součástkové základně dá pro armá-
du leccos užitečného pořídit. Prozíravost technického vedení armády při podpoře polovodičového průmyslu se zača-
la vyplácet. Vojenský průmysl žádal nové a nové věci a stalo se zvykem, že se zástupci vojenských výzkumných ústa-
vů účastnili všech významnějších oponentur k rozvojovým záměrům. Bývali to lidé velice rozumní a rozvážní a dalo
se s nimi vždy dobře vyjít. Měli takové „speciálové“ způsoby vyjadřování. Nikdy třeba neoznačovali výrobek jménem,
vždy mluvili jen o„objektu“. Bylo vidět, že jsou to lidé s tradicí, a také se nikdy nenechali uhnat k nějakému překotné-
mu urychlování plánů apod., jak se jinak často žádalo. Věděli, že ve speciálu je na místě pečlivost a důkladnost a že se
na chyby zle doplácí.
Speciální výroba
v koncernu Tesla Elektronické součástky
Československá elektronika v průběhu sedmdesátých let dosáhla nesporných úspěchů. O nějaké devastaci, jak se tato
doba ráda klasifikuje, nemohlo být ani řeči. Stavělo se, investovalo se, mzdy rostly. Akorát se hrála ta hra na oddanost
„věci socialismu“ tím, že člověk chodil na schůze a veřejně nereptal. Co si myslel a co si dělal v soukromí, to byla jeho
věc a nikdo se mu do toho nepletl.
Bylo již dobře známo, jak rozhodující význam má elektronika v západních zemích pro růst produktivity práce i pro
informatiku. A tak se náš stát snažil rozvoj tohoto oboru dále posílit. Bylo zřízeno Federální ministerstvo elektrotech-
nického průmyslu a celý tento průmysl byl reorganizován do formy koncernů. Na rozvoj pak byly ze státního rozpočtu
vynaloženy značné prostředky.
Svůj přínos z tohoto dění očekávala samozřejmě i naše armáda. To již zase, jak bývá u nás zvykem, platila jiná výzbroj-
ní pravidla. Teď už nebylo na místě odebírat vše z SSSR jako dříve, ale žádal se rostoucí podíl vlastních zbraňových
systémů. A také se počítalo s tzv. koaličními projekty, tedy s řešením systémů, na kterém by se podílelo více partnerů
z Varšavské smlouvy. Příčinou této změny byla nejspíš rostoucí složitost a nákladnost zbrojní techniky. Teď už zdaleka
nešlo o klasickou ocelovou zbrojařinu, teď se žádaly automatizované systémy, výpočetní technika a dosud nebývalá
technizace na všech úrovních. Vždyť třeba už velitel roty měl mít polní počítač k řešení bojových situací. A tak tech-
nické složky Ministerstva národní obrany formulovaly technické záměry, jednalo se v rámci Varšavské smlouvy i dvou-
stranně se SSSR apod. Do toho ovšem vznik federálního ministerstva, jako technické základny nyní velice důležitého
oboru, náramně zapadl.
Stal jsem se technickým ředitelem koncernu a najednou jsem celý ten obor speciálu mohl vidět z daleko širšího po-
hledu. Kromě toho jsemmusel jednat s řadou partnerů z řad armády, což bývali vysocí důstojníci. Já jsem k armádním
zvyklostem neměl nikdy dobrý vztah a ty vojenské opičky mi byly vždy strašně protivné. A tak jsem se snažil za všech
okolností chovat civilně, a to i tehdy, když jsem musel navléci vojenskou uniformu. Po příjezdu na vojenské cvičení
do Plzně jsem se třeba na štábu pluku hlásil tak, že jsem zaklepal, vešel, smekl čepici a řekl dobrý den. Ten oficír tam
byl z toho tak konsternován, že vstal, podal mi ruku a řekl, abych se posadil. Oběma nám bylo jasné, že si na pravidla