Basic HTML Version
46
Speciální výroby
naší laboratoře v Tesle Rožnov. Požíval proto od oficírů nebývalých výhod, poněvadž úspěch střeleb závisel na něm.
Existoval sice vojenský opravárenský závod pro radiolokátory v Horce u Olomouce a tam bylo možno zadat potřeb-
né opravy nefungující techniky. Jenže to byla jen teorie. V praxi byl tento závod zavalen zakázkami a vůbec nemohl
splnit termínové nároky pluku prvního sledu. Pluk pak zase nemohl dost dobře ohlásit, že mu téměř žádná technika
nefunguje, a že tedy vlastně není bojeschopným. To by se určitě vyšetřovalo, a kdo ví, jak by to dopadlo. Proto nezby-
lo než hrát divadlo, nefunkční krámy vozit v kolonách pluku a spoléhat se, že to nějak projde. A také to prošlo. Na os-
trých střelbách v Kežmarku byl pluk hodnocen jako výtečný a velitel dokonce uděloval i pochvaly technickým slož-
kám. Dostal jsem ji také.
Je to u nás odedávna tak, že se nikdy nic neprovede pořádně. Asi je to ještě ten pověstný rakousko-uherský šlendrián.
A tak se neprovedlo důsledně ani přezbrojení na sovětskou techniku. Bylo třeba nejvýš nutné inovovat základní zbraň
vojáka. Po stařičké pušce vzor 98 systém Mauser, se kterou se ještě prezentovaly lidové milice v roce 1948, byla zave-
dena jakási nepovedená karabina se sklápěcím bodákem a částečně se zavedl i samopal vzor S 23, resp. S 25. Tyhle sa-
mopaly byly snad dobré na krátkou vzdálenost a mířilo se s nimi nevalně, poněvadž v nich při střelbě strašně mlátil
masivní pistolový závěr. Bylo asi na místě zavést nějaké zásadní řešení, jakým byl zejména výborný sovětský samopal
Kalašnikov. Ale ne, místo této zbraně světové úrovně se zavedl náš model. Mnohem dokonaleji se řešila výzbroj poli-
cie samopalem vzor 64 – Škorpión, ten byl povedený. Ale samopaly S 23 a 25 se nezahodily. Ve velikých zásilkách se
vyvezly na Kubu a tam se staly součástí typického obrazu strážce ostrova, vojáka se samopalem v rukou a s doutníkem
v ústech a s castrovským plnovousem. Tyhle barbudos jsemmnohokrát viděl a vím také z vlastní zkušenosti, že pojem
Čech, tedy Checo, byl vždy spojován s pojmem ametralladora buena, dobrý samopal. Ale to jen na okraj.
Jak přicházela šedesátá léta, stávala se společnost do jisté míry liberálnější a o lecjakých, dříve zjevených pravdách se
začalo pochybovat. A tak se zase začínaly projevovat tendence k větší autenticitě naší armády a uvažovalo se i o vlast-
ní koncepci výzbroje. V šedesátých letech se u nás poměrně úspěšně rozvíjela polovodičová technika, nejprve v ob-
lasti germaniových součástek. Někdo chytrý pochopil, že to představuje i docela nové možnosti pro armádu a že by se
vlastně nemuselo spoléhat pořád jen na ty Sověty, zvláště v nových oblastech. A tak se naše armáda začala o polovo-
dičovou techniku vážně zajímat. Nešlo ještě o konkrétní zakázky, šlo však o perspektivu. Armáda měla pořád značné
prostředky pro rozvoj a byla ochotna do polovodičové oblasti i něco investovat. To se stalo aktuálním v období po
zvládnutí prvních křemíkových součástek. Byl formulován tzv. B program a v jeho rámci se v Rožnově z vojenských
prostředků stavěla nová křemíkárna, budova M8 a patrně i leccos dalšího. To už také armáda začala odebírat někte-
ré nové polovodičové součástky, hlavně pro výzkumné a vývojové práce. V úvahu přicházely ovšem jen křemíkové
součástky. Ty germaniové se nehodily, byly velmi teplotně závislé a špatně se s nimi při vysokých nárocích vojenské
techniky pracovalo. Vyprávělo se, jak kdesi v Trenčíně zkonstruovali jakýsi systém řízení palby kanónu na germanio-
vých součástkách. Při praktických zkouškách v létě se pak prý ten systém zbláznil a kanón začal pálit na všechny stra-
ny, dokud měl munici. Pro tyhle účely byly křemíkové součástky daleko vhodnější. A málokdo asi dnes už ví, že rozvoj
této techniky v Rožnově byl významně ovlivněn hledisky armády a jejími prostředky.
Ke konci šedesátých let se v Rožnově zvládly i první typy digitálních integrovaných obvodů. Bylo to logické pokračo-
vání rozvoje planární křemíkové technologie a v té době nebylo zpoždění Tesly za světem nijak výrazné. Zástupci
západoevropských firem se upřímně divili, že se u nás dosáhlo takové úrovně bez cizích licencí a byly dávány i vážné
návrhy na kooperace. V Tesle v té době vznikla docela slušná paleta poměrně dobrých součástek pro řadu použití.
A tak se podnik Tesla Pardubice pustil do řešení zcela nového pojetí radiostanice pro speciál. Stanice byla určena pro
spojení v nižších jednotkách a byla řešena pro použití ve velmi tvrdých podmínkách. Měla krycí název Takt a zřejmě se
velice povedla. Bylo tam už plně digitální ladění a různé nebývalé vymoženosti. K výrobě došlo počátkem sedmdesá-
tých let a samozřejmě s tím byly i problémy. Spolupracoval jsem s pardubickým týmem dost intenzivně a byla obou-
stranná snaha dotáhnout to úspěšně do konce.
V průběhu sedmdesátých let se začal vážně rozpracovávat velice zajímavý a asi i unikátní čs. patent tzv. pasivní radio-
lokace. Příslušný systém nevysílal impulsy k ohledání cíle, ale pracoval se signály, které vydával sám cíl při své vlastní
navigaci. Projekt vznikl v nějakém supertajném vojenském výzkumném ústavu a byl velice utajen. Výrobní realizace
tohoto převratného systému pak byla uložena speciálu v Tesle Pardubice a celá věc podléhala i nadále velkému utaje-
ní. Projekt měl krycí jméno Ramona a pardubičtí hoši jej nenazývali jinak než„ta stará kurva Ramona“. Bylo to rozsáhlé
stacionární zařízení a vyžadovalo prý i stavební práce. Podrobnosti jsem se nikdy nedověděl. Jenom vím, že snad nej-
obtížnější částí systému byl jakýsi účelový výpočetní blok, který zhodnocoval přijímané signály, třídil je, rozhodoval,
kdo je kdo apod. Pro tento blok se zase používaly naše integrované obvody přebírané ZVS. Poněvadž však šlo o po-
měrně malou integraci, musel ten výpočetní blok vycházet velice rozsáhlý, a tak byly i problémy se spolehlivostí. Poz-