Basic HTML Version
45
Speciální výroby
Tím byl výrobek převzat pro vojenské použití. Při přejímání větších dávek výrobků, např. elektronek, se ze souboru
provedl statistický výběr podle tabulek a za přítomnosti ZVS se na něm provedly předepsané zkoušky a měření. Když
vyhověly, byl soubor převzat, když ne, byl celý odmítnut a muselo se vybírat znovu z jiné dávky. Tihle ZVS také vyřizo-
vali různé reklamace na skryté vady apod. a byli jakýmsi propojením armády a průmyslu. Ti důstojníci bývali většinou
slušní a kvalifikovaní lidé, čímž se dost lišili od běžných důstojníků u běžných vojenských útvarů. Tam to bývali zhusta
lidé s mizerným vzděláním, pro které rozkaz, že všichni důstojníci musí mít maturitu, byl pravou pohromou a jejichž
kvalifikace většinou spočívala ve věrnosti partaji a v umění řvát na vojáky. I mezi ZVS se ovšem tu a tam vyskytl trou-
ba, který nesmyslně lpěl na liteře předpisu a na malichernostech. Žádný předpis nikdy nevystihne všechny možnosti,
jaké mohou nastat, a pak je místo pro rozumná rozhodnutí odpovědných činitelů. Je také známo, že doslovným do-
držováním předpisů se dá chod věcí naprosto zablokovat. Za první republiky to občas použili železničáři místo stávky
a říkalo se tomu pasivní rezistence. Ti ZVS měli také civilní zaměstnance a byl to vůbec dost rozsáhlý úřad. Samozřej-
mě měli skutečné práce pramálo, a tak využívali čas, jak se dalo. Někteří podávali zlepšováky do výroby, jiní si leccos
fušovali pro sebe. Například civilní zaměstnanec, jakýsi Mireček, nevím už příjmení, ten fušoval televizní anténní zesi-
lovače z ukradeného materiálu a bez ostychu je pokoutně prodával.
Byl to ovšem takový iniciativní soudruh, a tak mu to prošlo, tím spíše, že do prostor ZVS se jen tak nesmělo, bylo to
uzavřené pracoviště. Někteří důstojníci ZVS časem pověsili vojnu na hřebík a dali se na civilní dráhu. Některé také od
armády vyhodili, totiž ty, kteří se v roce 1968 přidali k obroditelům.
Partnery těchto ZVS v podniku byly orgány tzv. druhé kontroly, což byla pracoviště pro měření a zkoušení předáva-
ných výrobků. Patřily do působnosti péče o jakost, což se postupem času jmenovalo Útvar komplexního řízení jakosti,
Odbor řízení jakosti a nakonec znovu Útvar komplexního řízení jakosti . Jak tenhle spolek řídil jakost, či jak ji dokonce
komplexně řídil, to bylo vždy velkou záhadou. Ale ve skutečnosti neřídil vůbec nic a přesvědčil jsem se o tom sám po
mnoha letech, když jsem se stal na čas šéfem těchto útvarů. Ten, kdo tato pracoviště zakládal, měl možná nějaký pod-
ložený záměr pro řídící činnost. Jenže jak se věci měly, byla to čirá iluze. Personální obsazení těchto útvarů totiž, až na
nepatrné výjimky, vylučovalo jakoukoliv aktivní či tvůrčí činnost. Byli tam ponejvíce tupí byrokraté, kteří se časem na-
učili pár elementárních pojmů a kteří často vůbec nevěděli, o co se vlastně jedná. Zato to bývali zasloužilí členové par-
taje s řadou společenských funkcí, jak se tenkrát žvanění po schůzích říkalo. Ale jak se továrna časem zaběhla, naučili
se i tihle lidé to nejdůležitější, a tak ta činnost v mezích předpisů jakž takž šla. Nešlo ovšem ani tak o jakost, jako o spl-
nění plánu. A tak když bylo zle, pustil takový vedoucí druhé kontroly k zákazníkovi i leccos, co by jinak bylo zmetkem.
To se nakonec vždy nějak dohodlo. Pro dodávky speciálu ovšem takové metody neplatily, tam to bylo přísné. ZVS totiž
za dodávku osobně odpovídal a nemohl si vzít na krk nějaké komplikace. Co kdyby to někdo zhodnotil jako sabotáž?
Jenže velká sláva rožnovského speciálu netrvala dlouho. Na nejvyšší úrovni armády totiž došlo k rozhodnutí, že se
sjednotí výzbroj armády s výzbrojí sovětskou a že naše vlastní konstrukce systémů nebudou dále rozvíjeny. Toto roz-
hodnutí nejspíš souviselo s institucí Varšavské smlouvy, kdo ví. Důsledkem bylo, že najednou ta ohromná spousta
komponentů pro speciál nebyla potřeba. A nebyla ovšem potřeba ani dříve plánovaná spousta odborníků s vyso-
koškolskou specializací. A tak se výroba mnoha těch nádherných součástek pro radiolokátory apod. zastavovala, vy-
rábělo se jen pro náhradní díly a nakonec už ani to ne. Samozřejmě nějaké ty elektronky se žádaly pořád, ovšem ve
srovnání s minulostí to bylo nepatrně. Uzavřený prostor ve čtvrté etáži budovy A se pak otevřel a začala se tam roz-
víjet civilní výroba. To už také někteří ZVS odcházeli do civilu, poněvadž se v továrně stali zbytečnými a neměli chuť
někde v posádce řvát na vojáky. A tak se najednou továrna stávala docela civilní. Byly odstraněny strážní věže, strážní
už neměli samopaly a začali se chovat jako v každém jiném podniku. Už nešlo o to hlídat, aby zlí agenti CIA do továrny
nevnikli za účelem sabotáže či uloupení tajemství. Teď se hlídalo, aby zaměstnanci nekradli, a byla s tím spousta práce.
Třeba každý správný venkovský Valach potřeboval doma cirkulárku. To si každý dělal sám, no a potřebný motor se pro-
stě ukradl v Tesle, i když byl přivařený k rámu.
Důsledky změněné armádní koncepce jsem měl možnost poznat osobně, když jsem byl někdy počátkem šedesátých
let na vojenském cvičení. Sloužil jsem u 35. protiletadlového pluku v Plzni a to byl pluk prvního sledu. To znamenalo
jakousi stálou pohotovost k činnosti, a tak kamkoliv se vyjelo, třeba jen cvičit za město, vozila se na náklaďácích ostrá
munice. Tenhle velice exponovaný pluk byl vyzbrojen sovětskými kanóny ráže 76 mm, které byly rozhodně horší než
slavné německé osmaosmdesátky. A mnohem horší, než byl nový model čs. kanónu ráže 100 mm, který byl vyvinut
v plzeňské Škodovce a který měl již částečně automatizované nabíjení. Střelecké radiolokátory byly sovětské, řady
SON, myslím SON 4 či SON 6, a pro přehled se používalo ještě naše staré dobré áčko. Sovětských radiolokátorů měl
pluk plný hangár, jenže fungoval pouze jediný. Kolem něj se chodilo velice opatrně, aby se dal použít na cvičných
ostrých střelbách. Jediný muž, který jej dovedl uspokojivě obsluhovat, byl Standa Slovák, shodou okolností mechanik