Basic HTML Version
42
Speciální výroby
Druhým stupněm pak byl tzv. střelecký radiolokátor, který pracoval s kratší délkou vlny, byl přesnější a operativnější.
Teprve ten dával údaje ústřednímu zaměřovači. Technický pokrok se samozřejmě nezastavil, a tak vznikla řada růz-
ných důmyslných radiolokačních zařízení s propracovaným znázorněním cíle na mapě prostoru atd. Vznikly radiolo-
kátory schopné změřením trajektorie dělostřeleckého granátu určit místo baterie, která vypálila, vznikly různé přesné
radarové dálkoměry pracující na Dopplerově principu atd. Technický pokrok se nezastavil ani u poměrně těžkopádné-
ho mechanického principu ústředního zaměřovače. Právě řešení úlohy protiletadlové palby bylo tou oblastí, na které
v USA Norbert Wiener formuloval základy kybernetiky, čímž byl založen rozvoj moderní výpočetní techniky na bázi
elektroniky. Vznikaly pak různé víceméně dokonalé elektronické ústřední zaměřovače. Pak už zbývalo opatřit kanóny
baterie elektrickými servopohony parametrů zaměření a vznikl víceméně automatizovaný protiletadlový systém.
Něco podobného bylo naší armádě dodáváno ze SSSR pro kanóny menší ráže a se zaměřovačem PUAZO 6. Technika
založená na kanónech měla samozřejmě své meze a nestačila na rychlá trysková letadla. Tam pak na radiolokaci nava-
zuje navádění raket. Ale to vše přišlo až později.
Poválečné Československo potřebovalo v prvé etapě jednoduché radiolokátory a jejich řešení se zřejmě ujala plzeň-
ská Škodovka v logické návaznosti na svůj dřívější program. Projekční a konstrukční práce byly velice utajeny, a tak se
o postupu prací ví jen málo. Ty práce nejspíš probíhaly v nějaké kooperaci s jinými odbornými pracovišti. Ať už tomu
bylo jakkoliv, výsledkem byly dvě velice podařené a na svoji dobu progresivní konstrukce. Vznikl projekt přehledo-
vého radiolokátoru označeného A a střeleckého radiolokátoru označeného E. Nyní šlo o to, tuhle techniku také vyrá-
bět. Tuto stránku věci pak významně ovlivnil převrat v roce 1948, kdy se v podmínkách studené války dostala otázka
výzbroje armády na prvé místo ve státní strategii rozvoje. V té době došlo i k určité delimitaci a moderní radiolokač-
ní program byl z plzeňské Škodovky přemístěn do nově budovaných kapacit. Vznikal Ústav pro výzkum radiotechniky
v Opočinku a byly budovány nové výrobní kapacity v působnosti podniku Tesla Pardubice. Tam, na tzv. Zámečku, pak
vznikl utajený provoz pro speciální výrobu. To ovšem nestačilo. Radiolokátory z konce čtyřicátých let byly z technic-
kého hlediska poměrně jednoduchou záležitostí. Ta ovšem závisela na dostupnosti několika zcela nových a klíčových
komponentů, bez kterých to prostě nešlo. Každý radiolokátor měl tzv. modulátor, který generoval krátké a strmé im-
pulsy výkonu pro buzení magnetronu. To vyžadovalo tzv. vodíkový tyratron, tedy výkonový spínací prvek s krátkou
odezvou. Srdcem radiolokátoru byl magnetron, tedy generátor velice krátkých vln, kterými byl ohledáván cíl. K pří-
jmu odražených signálů od cíle sloužil přijímač superheterodynové koncepce, který potřeboval mikrovlnné křemíko-
vé diody a klystron pro generování vysokého kmitočtu oscilátoru přijímače. Konečně k izolaci výkonového impulsu
z magnetronu a slabé odezvy pro přijímač byla nutná iontovka, vakuový prvek, který ionizací signálem z magnetronu
vytvořil zkrat ve vlnovodu k přijímači. Další obvody radiolokátoru již v podstatě vystačily s klasickou technikou blízkou
technice radiopřijímačů a osciloskopů. Radiolokátory mohly být samozřejmě různé, od velikých pozemních po malé
montované ve stíhačkách. A tak se vyžadoval určitý sortiment všech klíčových komponentů. Potřebná byla i větší ob-
razovka opatřená luminoforem pro delší optický dozvuk informace. Teprve později se rozvinulo podrobné hodnocení
cíle a v dnešních radiolokátorech vlastně už téměř převládá počítačová technika s tím spojená. Nově jsou také v rada-
rech aplikovány různé speciální polovodičové součástky a technický pokrok je vůbec už velmi daleko. Ale to vše bylo
až později. Koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let se jednalo o jednoduché radiolokátory pro protiletadlové
systémy a ovšem i pro letecké navigační systémy. Nezbytné komponenty byly v republice vyvinuty. Vývoje probíha-
ly nejspíš v působnosti Výzkumného ústavu vakuové techniky v Praze na Jenerálce. Bylo to velice utajené pracoviště
s dobrými odborníky. Program radiolokace byl sledován z nejvyšších státních instancí a jeho význambyl zřejmě značně
přeceněn. Došlo se tak daleko, že na elektrotechnické fakultě pražské techniky byla zřízena specializace pro radiolokaci.
Poněvadž profesoři či docenti pro tento obor neexistovali, přednášeli odborné pasáže především odborníci z praxe
a byl tak zabezpečen slušný kontakt výuky s realitou. Přednášelo se podle neoficiálních překladů amerických publikací,
které pořídila škola a které byly důvěrné povahy. Radiolokace se vyučovala i na Vojenské technické akademii v Brně
a zřejmě se počítalo s tím, že odborníků pro tuto oblast bude stát potřebovat veliká množství. Bůhví, koho tahle kon-
cepce napadla, byl to od počátku nesmysl a také se to za pár let ukázalo. Naštěstí profesoři měli dost rozumu na to,
aby svoji výuku pojali daleko šířeji, než ta specializace předpokládala. Absolventi této specializace tak získali i slušné
všeobecné vzdělání v oboru a lehce se později přeorientovali, jak bylo třeba.
Ale nebyla jen radiolokace. Armáda potřebovala i jinou elektroniku, zejména komunikační radiostanice. V pováleč-
ném období používala německý vojenský materiál, něco se převzalo od SSSR a okrajově i něco od západní armády.
Bylo jistě žádoucí nějaké sjednocení a zavedení modernějších techniky, než byla ta z doby války. A tak se začalo s ře-
šením. Vznikla zejména konstrukce nové radiostanice pro pěchotu s variantou pro tanky s označením RM 31. Namísto
dříve používaného plynulého ladění měla tato radiostanice soubor kanálů, jejichž kmitočty byly přesně řízeny kře-
mennými krystaly, kterých tam byla celá spousta. Konstrukce připomínala německé komůrkové pojetí. Pro malé roz-