Basic HTML Version
41
Speciální výroby
Když skončila druhá světová válka, měla nová československá armáda na co navazovat. Na našem území tradičně exis-
toval velmi slušný zbrojní průmysl a některé jeho výrobky byly světoznámé. Tak třeba lehký kulomet brněnské zbro-
jovky vyráběný již před válkou byl masově vyráběn i v Anglii a proslavil se pod jménem Bren. Slavná byla dělostřelecká
technika z plzeňské Škodovky. Tahle Škodovka vznikla již za monarchie a byla součástí vojenské strategie s náležitou
státní podporou. Po první světové válce se pak stala částí uskupení Schneider Creuzot z Francie a měla vymezenu svoji
oblast vývozu v rámci dohody zbrojařských firem. Za druhé světové války pak ovšem všechny naše zbrojovky praco-
valy pro německou armádu a nakonec byly jedinými továrnami, které Němcům na konci války ještě zbyly. Buď se po-
kračovalo ve výrobě úspěšných čs. modelů, třeba podvozku čs. středního tanku, nebo se vyrábělo podle německé do-
kumentace, co právě bylo třeba. Často šlo o speciality, jako např. granáty pro německé tajné superdělo, které vyrobily
Vítkovice ve velkémmnožství a které se kvůli chybné koncepci děla nikdy nepoužily. Menší továrny v Protektorátě vy-
ráběly všelijaké kovové díly a většinou ani nevěděly, pro jaký konkrétní účel to je. Třeba i v Telči, ve Vystrčilově továrně
(nyní Motorpal), se vyráběly tlakovým litím z hliníku či ze zinkové slitiny komůrkové konstrukce pro nějakou elektroni-
ku a jen se spekulovalo, co to asi je. Továrna firmy Lorenz ve Vrchlabí, pozdější Tesla, vyráběla elektronky pro vojenské
účely a zůstaly jich tam po válce celé bedny. Ona vlastně celá protektorátní průmyslová sféra byla spojena s potřeba-
mi armády. Tyhle podniky byly sice v řadě případů na konci války značně poškozeny, nicméně se daly obnovit, a tak se
ve zbrojní výrobě v nových podmínkách mohlo pokračovat. Ani kvalifikace lidí nechyběla.
Válka s sebou přinesla určitou technickou revoluci a rozvinula oblasti, jejichž význam nebyl dříve doceněn. Tak se hlav-
ním článkem elektronické výroby pro vojenské účely stal bezesporu radiolokátor. To nebyla zdaleka taková technic-
ká novinka, jak by se zdálo. Princip zjištění cíle na základě odražených elektromagnetických vln byl znám již na počát-
ku století. Americká armáda již před válkou disponovala slušnými radiolokátory, trvalo tam však poměrně dlouho, než
začali tuhle techniku brát skutečně vážně. Princip radaru ovládli i Němci a budovali pak rozsáhlé systémy typu Freya či
Würzburg pro zaznamenání příletů spojeneckých letadel. Asi nejmizernější radarovou techniku měli Japonci, kteří se
snad ani do konce války nedopracovali k dokonalosti. Technický rozvoj radiolokace šel k vyšší rozlišovací schopnosti
dané kratší délkou použitých vln a šel ovšem i k miniaturizaci tak, aby se radary mohly umístit třeba do stíhaček. A tady
měli pak už jednoznačné vedení Američané. Rozvinutý radar se ukázal jako záležitost zcela nepostradatelná a každá
armáda, která měla mít nějakou úroveň, jím musela být opatřena. Požadovala jej tedy i nová armáda československá,
především jako stěžejní prvek protiletadlové techniky.
Tato protiletadlová technika patřila tradičně do programu plzeňské Škodovky již před válkou. Klasické pojetí bylo
ovšem založeno na akustice a optice. Proto se vyráběla velmi citlivá naslouchací zařízení, jejichž membrána zachy-
tila hluk motorů na velikou vzdálenost a po zesílení se tak dal určit směr, popřípadě přibližná vzdálenost letadla.
Jakmile se letadlo dostalo do přímé viditelnosti, převzal jeho sledování optický stereoskopický dálkoměr, který trigo-
nometricky určil vzdálenost a úhlové prvky cíle. V noci byl nezbytný světlomet, který řetězec doplňoval. Údaje dálko-
měru pak převzalo zařízení pro řízení palby. To byl v podstatě analogový mechanický počítač vybavený integrátory,
diferenciály atd., který z parametrů cíle včetně jeho rychlosti a řady dalších veličin, třeba teploty, síly větru, stáří kanó-
nů atd. určil parametry zaměření hlavní protiletadlové baterie. Parametry se přenášely elektricky na jednotlivé kanóny
a obsluha pak už manuálně nastavila ovládací prvky kanónu a časovač granátů munice. Tohle klasické řešení se Ško-
dovce dost povedlo. A tak licence na výrobu zařízení pro řízení palby byla před válkou prodána do sovětského Ruska.
Tam bylo zařízení dále zdokonaleno a po válce bylo kupodivu dodáváno naší armádě jako ústřední zaměřovač PUAZO
4a. To je zkratka názvu – pribor upravljenija artilerijskovo zenitnovo ogňa. Tyhle předválečné obchody se Sověty byly
hojné, i když šlo jistě o politicky choulostivou záležitost. Ale obchod byl obchod. Asi málokdo už ví, že jediný typ před-
válečného československého bombardéru byl licenčně vyráběný sovětský typ SB2. Mnohé sovětské zbraňové systé-
my měly určité prvky převzaté z Plzně. Tahle zbrojařina, to byl vždy podivný propletenec.
Vynález radiolokátoru, tedy elektronického zařízení schopnéhourčit parametry cíle včetně jeho rychlosti vedne i vnoci,
samozřejmě klasický protiletadlový řetězec zásadně změnil. Nastoupil na místo naslouchacího zařízení i optického
dálkoměru. Jenže dálkoměr bylo nutno v řetězci ponechat coby rezervu a pak pro případ radarového rušení.
Rušení radarového měření vychází z principu věci a je velice jednoduché. Postačí sledovaný prostor opatřit prouž-
ky hliníkové fólie, jejichž velikost je v určitém vztahu k délce vlny radiolokátoru, a radar je pak zahlcen falešnými cíli.
Vhodné proužky fólie lze prostě vyhodit z letadla a nechat je poletovat ve větru. Tyhle „andělské vlasy“ se ve válce
občas používaly. Nastalo-li takové nebo i jiné rušení, bylo samozřejmě nutno spolehnout se na optickou techniku. Sle-
dování cíle radiolokátorem bylo opět dvoustupňové. Prvním stupněm byl tzv. přehledový radiolokátor, který poznal
cíl na vzdálenost stovek kilometrů a který zpravidla pracoval pro větší počet baterií, např. pro celý pluk.