40
Speciální výroby
V období po první světové válce si zřejmě většina států uvědomila vojenský význam elektroniky daleko důrazněji.
Obor byl tedy rozvíjen a jednotlivé armády byly vystrojovány novějšími a stále dokonalejšími modely bezdrátové spo-
jovací techniky. Začala se rozvíjet i bezdrátová letecká navigační technika, která se pak stala naprosto nepostradatel-
nou. Elektronické prvky využívala telefonie v oblasti zesilovačů, zaváděla se nosná telefonie, elektronika pronikla do
systému dálnopisů, např. systém Siemens-Hell, do telegrafů atd.
Zřejmě lze odlišit dva různé způsoby, jakými se k elektronice pro vojenské účely přistupovalo. Jeden tento způsob
v podstatě nerozlišoval konstrukce pro civilní a vojenská použití, takže technické pojetí, včetně užitých komponentů,
bývalo pro oba účely prakticky stejné. Tento směr se objevoval zejména u americké a anglické techniky. Druhý způsob
dával postupně přednost zcela samostatným a konstrukčně odlišným řešením výrobků pro vojenské účely a přistoupil
i k řešení účelových typů komponentů pro jednotlivá vojenská použití. Tento směr byl s nesmírnou precizností rozví-
jen v Německu. Je možné, že uvedené hlavní směry leckde prolnuly v jednotlivostech, jejich rozdíl byl však patrný na
konci druhé světové války zcela zřejmě. Typickým příkladem rozdílných pojetí mohou být tehdejší tankové radiosta-
nice. Civilní řešení radiostanic i radiopřijímačů tradičně vycházelo z plechového šasi v podobě desky, na kterém byly
namontovány objímky elektronek a větší součásti, zatímco propojení bylo provedeno na druhé straně šasi sítí vodičů
a drobných komponentů. Takto byly řešeny radiostanice amerických, ale i sovětských tanků a byly v nich použity
elektronky stejných typů jako v civilní technice. Naproti tomu byly německé tankové radiostanice řešeny umístěním
komponentů do jakýchsi komůrek kovového, tlakově litého odlitku. Komůrky byly účelně rozloženy v celém objemu
hranolového tělesa, takže se dosáhlo využití prostoru a ovšem i dokonalého elektrického odstínění jednotlivých bloků
zařízení, což je vždy technicky žádoucí. Bylo to naprosto nové a technicky pokrokové pojetí elektronického zařízení
a jeho princip či prvky se pak v poválečném období rozvinuly v mnoha druzích techniky. Tak např. elektronika sovět-
ských družic, jak byla prezentována na stálé výstavě v Ostankinu v Moskvě, používala docela stejné konstrukce, i když
komponenty již měla polovodičové. Německé konstrukce používaly navíc zvláštní druhy elektronek, které byly jednak
pokročilým pokusem o miniaturizaci, jednak byly konstrukcí pouzder či objímek velmi dokonale chráněny vůči vněj-
ším vlivům.
Teprve po druhé světové válce se ukázalo, jak důsledně německá důkladnost svoji vojenskou elektroniku rozvinula.
Existovala řada speciálních elektronek, které byly odlišeny označením a deklarovány pro Wehrmacht, Luftwaffe
i Kriegsmarine. To byla ta označení RV, LV, LS, RD, LD atd., atd., bylo toho nepřeberně. Existovaly mikrovlnné elektronky
pro tehdejší německé radary a různé speciality. Přetrvala řada radiopřijímačů i vysílačů pro použití u pozemního voj-
ska i v letadlech a celá tahle technika významně ovlivnila poválečný rozvoj elektroniky u nás a asi i v jiných zemích.
Jisté je, že tahle německá válečná tzv. inkurantní technika tvořila po léta jádro amatérského vysílání u nás a leccos se
používalo i v nové československé armádě. Některé typy německých elektronek se vyráběly ještě dlouho po válce.
U nás např. původní typ LS 50, který převzali Sověti jako typ GU 50. Poválečný průmysl tehdejší NDR začal vyrábět
různé elektronické měřicí přístroje jako osciloskopy, signální generátory apod., což vše využívalo německé vojenské
komponenty. Německá vojenská elektronika nádherně demonstruje rychlý technický pokrok, kterým obor procházel.
Tak např. techniku časných třicátých let mohl reprezentovat hojně používaný pěchotní radiopřijímač Torn Eb. To byl
nádherný čtyřlampový přímozesilující přijímač se zpětnou vazbou, jehož mechanické provedení bylo obdivuhodné
dík karuselu, kterým se dokonale přepínaly vlnové rozsahy. Existovaly ovšem i superheterodyny, např. tankový přijí-
mač UKW Ee s pásmem 30 MHz. Čtyřicátá léta, to už byla doména velmi dokonalých radiopřijímačů, třeba pověstné-
ho precizního MWEc, a existoval i přijímač pro velmi krátké vlny, známý RaS. Letecké přístroje byly konstruovány ve
tvaru jakýchsi krychlí a jeden z modelů, typ EK 10, patřil mezi nejvyhledávanější modely pro radioamatéry. Je zmíněn
jen zlomek téhle techniky, která ve svém celku byla názornou školou praktické elektroniky své doby a určitě ovlivnila
obor i ve světovémměřítku. Ale ani Němci neuměli všechno dokonale. Když potřebovali skutečně dobrý komunikační
přijímač, okopírovali do šroubku americký vzor a vyráběli jej pak jako HRO Körting, přezdívaný Hroch. I šroubky udělali
sWithworthovým závitemmísto běžnýchmetrických. To už byla důkladnost. Výroba pro vojenské účely s sebou ovšem
nesla i organizační problémy. Jednalo se o vztahy s výrobcem, kterýmmohla být jakákoliv soukromá firma s vojenskou
správou, která výrobky odebírala. Věc se vždy řešila nějakou formou tzv. vojenské přejímky, která probíhala podle sjed-
naných pravidel a měla zejména zabezpečit dokonalou jakost předávaných výrobků. Tuto sféru ovšem také němec-
ká praxe obohatila tradiční důkladností. Na přejímané výrobky, pokud byly dostatečně velké, byla pak umísťována
razítka s německou orlicí a býval nápisWehrmachteigentum, tedymajetek armády. Bývaly tak označovány i elektronky.
Tohle označování inspirovalo i některé poválečné vojenské správy. Např. u nás se na převzaté výrobky tiskl symbol
dvou zkřížených mečů. A tak na nás poměrně blízká německá zkušenost působila dost inspirativně a daleko silněji než
metodika západních armád, našemu prostředí dost vzdálená. A sovětská praxe, ta byla v době po válce naprosto ne-
známá, zřejmě v důsledku pečlivého utajení.