Basic HTML Version
34
Výrobní program – elektronky, obrazovky
hliníkovými destičkami a pérky. Systém měl drobnou chybu, obrazovka a štítek existovaly navzájem odděleně. Infor-
mace byly ještě popletenější a po několika měsících experiment za několik milionů zmizel potichu a definitivně.
Během let vznikla řada příběhů, na které se dobře vzpomíná. V červenci 1968 se nedostatek skla řešil dovozem z Pane-
věžysu (Litva), bývalého SSSR. Baňky kvalitativně lepší než z Valašského Meziříčí. Měly chybku, na kontrole před za-
tavením na dvou třetinách stínítek byly velké fleky. Hrůza. Velmi rychle jsem zjistil, že vnitřní povrch má naleptané
fleky, a prostým čichem bylo zjištěno, že v baňce je fluorovodíkový zápach. Potvrdil to analytik Ing. Dobeš. Během 48
hodin jsem měl pas a jízdenku do Litvy. Přijel jsem v neděli ráno a hned jsme s litevským technikem jeli do sklárny.
Cestou mě přesvědčoval, že je to blbost. Přišli jsme na pracoviště, kde se pro nás baňky balili. Čichl jsem a smrdělo to.
Čichl on – sice taky cítil smrad, ale neznal ten fluorovodíkový. Nalili jsme trochu destilované vody do baňky, protřepa-
li a v laboratoři potvrdili kyselinu. Byla ze zemního plynu. Požádal jsem je, ať baňky neucpávají a před balením je pro-
fouknou vzduchem. Hned v neděli to zavedli a v pondělí ráno bylo vše vyřešeno. Šikovní kluci. Horší bylo, když jsme
naznačili, že se to bude reklamovat. Zmetků byla více než polovina dodávky. Ředitel Ekranasu přijel obratem do Tesly
20. srpna 1968 a zažil tak příchod spřátelených armád, chudák. Oni je měli také „moc“ rádi. Nic se nereklamovalo. Ale
co s 20 000 baňkami? Zkusil jsem flek rozleptat koncentrovanou kyselinou fluorovodíkovou. Vyšlo to. Před rozhodnu-
tím rozbít baňky jsem šel za vedoucím provozu Sovákem. Ptám se ho, co by zaplatil za řešení. Otočil to: „Co navrhuješ
ty?“ Já na to – 5 Kč za kus, on se zasmál, že by mi dal i 50 Kč, ale když jsem řekl pět, tak pět. Šikovný Láďa Koláček vy-
myslel využít mycí linku ze tří karuselů. Pět chlapů si rozdělilo práci. Dva naváželi a vyváželi palety s baňkami, tři byli
na zařízení. Co deset vteřin byla spravená jedna baňka. Za směnu jsme opravili 2 000 baněk a vydělali tak za směnu
pro techniky v socialistické fabrice neuvěřitelných 2 000 Kčs na chlapa. Další opravy byly už za 1 Kčs za baňku a já ne-
směl. Byla to doba, kdy se pěstovala základní vlastnost socialistického člověka – závist. Všeobecně za každé vyřešení
problému byl technik obratem potrestán.
V osmdesátých letech se výroba stabilizovala, nové typy nebyly a vše spělo k roku 1990, kdy vyhasnutím sklárny ve
Valašském Meziříčí vyhasla i výroba černobílých obrazovek. Několik z nás, kteří jsme se připravovali na výrobu barev-
ných obrazovek, si předsevzalo, že to špatné z černobílých na barevku nepustíme. Taky jsme dbali, aby se do výroby
vžily anglické termíny. Na černobílé bylo všechno pěkně česky a komunističtí vedoucí brali vše jako jednoduché, tak
do všeho kecali. Polovodičáři to věděli od začátku a češtinu do výrobního procesu nepustili. Také jsme se snažili (a po-
dařilo se), aby místní technologové byli vzdělaní. Sovák věděl, že na to nemá, proto nám do organizace práce a řízení
nemluvil. Stačil mu výlet do Japonska a stavba domu. Ale i tak byl řev z jeho zasedačky někdy slyšet až před budovu.
Hlavně, když se hádal se mnou, končil řev s výkřikem: „Všichni inženýři stojí za h… a doktoři za dvě!“
Kromě televizních obrazovek se v malé dílně vyráběly obrazovky radarové a oscilografické. V sedmdesátých a osm-
desátých letech se k nim přidaly malé televizní s úzkým hrdlem. Dílna vedená schopnými techniky Janoškem a Macu-
rou měla jednu výhodu – měla vysoce odpovědnou ženskou osádku. Tam to vždycky klapalo. Zručné ženské zvládly
všechno. Občas měli poškrk s radarkami. To když byla židovsko-arabská válka. Izraelci vše vymlátili a my jsme urychle-
ně Arabům dodali další radary na rozmlácení.
Barevka
Historie zrodu
První továrnu na barevné obrazovky postavila v padesátých letech společnost RCA v USA. V šedesátých letech to zača-
lo v Evropě (Philips, Thomson). A ve východní Evropě byl SSSR – MELZ v Moskvě. O výrobě u nás se začalo konkrétněji
mluvit v sedmdesátých letech. Přes RVHP – organizaci s úžasným předsevzetím, ale efekt už takový nebyl. Elektronika
a obrazovky jsou toho příkladem. Výroba obrazovky není jen její technologie a velmi složité stroje, ale především zvlád-
nutí výroby nutných chemických materiálů, skleněných dílů, železných a slitinových plechů a dalších materiálů. Obá-
vám se, že není průmyslové odvětví, které by mělo tak široké vědní zázemí jako elektronika a v ní obrazovka. A RVHP
zklamala. Tolik k historii výroby. Tři země měly zájem o výrobu – NDR, Polsko a my. Rozhodnutí postavit veletovárnu sa-
turující potřeby všech východních států (mimo SSSR, který si vždy řešil svoje problémy extra) bylo rozumné. ALE. Pro-
blém byl v tom, že zástupci těchto tří států s návrhem a společnými investicemi souhlasili, jen když to bude výhradně
u nich. Němci – prý mají tradici, Poláci – mají slabý průmysl a je jich hodně, Češi – mají Teslu a tradici sklářskou. Několi-
kaleté dohadování skončilo tím, že se všichni tři do takové investice pustili odděleně. Poláci s Američany (RCA), Němci
rok po nás s Toshibou. Japonci tleskali nad naší blbostí, když jsme my a NDR kupovali stejnou licenci. Toshiba dosta-