Basic HTML Version
33
Výrobní program – elektronky, obrazovky
úhlopříčka stínítka. Metalizované měly už lidštější rozměr. Měly také víc operací. Kromě už popsaného lakování a na-
paření hliníku se také„vyjiskřovaly“ – výboj okolo 60 tisíc voltů odstraňoval hrotečky a nečistoty na elektrodách. Také
výroba systémů pro vyšší pracovní napětí vyžadovala moderní technologie. Např. vtavování držáků elektrod do tyči-
nek ze skleněné pěny, odplyňování elektrod ve vakuu.
Výroba systémů byl náš „salón krásy“. Také pro systémy byly stroje a materiál české. Význačnou změnou v kvalitě bylo
zavedení neimplozní ochrany, grafitové obrazovky měly v televizoru před stínítkem ochranné sklo. Moderní měly ne-
implozní ochranu. V televizoru už stínítko bylo„vystrčeno“ k divákovi. Jestliže je sklo stínítka narušeno, sníží se pevnost
skloviny. Stínítko je jako most na řece. Neimplozní ochrana spočívá v obepnutí boků stínítka ocelovým pásem. A zlep-
šení navíc, jestli tento pás byl předepnut tak, aby tlačil na sklo. Cechař Sovák vymyslel úpravu nalepením ocelového
pásu, ale bez předpětí. Vznikla tak malá bomba. Naštěstí tento systém nebyl zaveden – asi by pak někoho zavřeli.
Technologie byly zmechanizované, ale manipulace s obrazovkou ne. Prostě na obrazovkách byla otročina. Vzpomí-
nám na delegaci z Polska: „Jak jest to možlivo, na takych chebskych uřondzeniach... robitě také kvalitne kineskopy
s takou vydajnoščou (výtěžností).“ Bylo to dost na lidech, práce na obrazovkách pro dělníky i techniky byla tvrdá
a ostatními tesláky dost opovrhovaná. Ale my ji měli rádi. Znal jsem řadu vedoucích, kteří svým podřízeným vyhrožo-
vali: „Jestli budeš tak dál pracovat, tak tě vyhodím a půjdeš na obrazovky.“ Taky jedna zdravotní nepříjemnost. Kromě
ekonomů a vedoucího provozu všichni technologové a pochopitelně mistři pracovali v třísměnném cyklu. Co týden
změna v jídle, spaní – ranní, noční, odpolední. Kdo to nezkusil, nemůže pochopit, co to pro člověka znamená. Výroba
na obrazovkách měla jednu specialitu: obrazovka v rukou obsluhy např. u zatavení systému měla hodnotu srovnatel-
nou s celým měsíčním platem té obsluhy. Tedy jinak řečeno, obsluha na libovolné operaci během směny může zničit
nešikovností, únavou nebo lajdáctvím obrazovky v hodnotě až tisíckrát přesahující její plat. Přes tuto známou pravdu
se organizace práce, zaškolení obsluh a hodnocení obsluh neprovádělo. To byl výsledek socialistického řízení. Řízení
bylo dvojí. Mistři neměli odpovědnost za kvalitu práce ani výtěžnost, za výtěžnost byli odpovědní technologové, kteří
měli pravomoc upravovat technologické režimy, ale do práce obsluh mluvit nesměli. Mistři byli rekrutováni z bývalých
partyzánů, zasloužilých funkcionářů. Byli to lidé (až na několik výjimek) bez jakékoliv odborné kvalifikace. Technolo-
gové, prakticky všichni absolventi rožnovské vakuovky, kromě svého vedoucího všichni v třísměnném provozu velmi
obtížně korigovali postupy a režimy. Každý se snažil přežít směnu. Mistři obešli svůj úsek, zjistili, kdo chybí (vedou-
cí směny musel někoho sehnat – zaškolení nulové), a na konci směny zapsali z formulářů obsluh výsledky. Že to byla
hausnumera, je nabíledni. Jediná pravda byl počet hotových kusů ve skladu stárnutí. Obrazovky před expedicí byly
uloženy ve skladu minimálně na dva dny, aby se při finálnímměření vyřadily především ty, které neměly potřebné va-
kuum. Někdy takový čas nestačil. Náš první exportní partner byla Jugoslávie. Na přelomu let 1968/1969 jsme zavedli
„zlepšení“. Bakelitová ochranná patice, která chránila zbytek utavené čerpací trubičky a umožnila správně nasadit ob-
jímku v televizoru, byla zaměněna za polyethylenovou, kteráměla tři otvory pro kolíky menšího průměru. Patice držela
samosvorně a nebylo třeba ji ke sklu lepit. Shodou okolností byly souběžně vyráběny skleněné výlisky ze skloviny
o nevhodné roztažnosti. Tak se stalo, že dodávky obrazovek vykazovaly velké procento reklamací. V televizorech byly
obrazovky„vzduchové“, tedy se zhoršeným vakuem. Velikánský průšvih. První export za„jugoslávské dolary“ byl ohro-
žen! Byla vyslána skupina pěti specialistů, aby situaci zachránila. Všechny obrazovky se musely přeměřit na vakuum,
všem sejmout samosvorné patice a nalepit staré dobré patice bakelitové.
Export obrazovek byl významný devizový artikl. Obrazovky se začaly vyvážet především do NSR, Itálie a Jižní Afriky.
Tam tajně, byl tam„apartheid“, tak jakože to bylo vyvezeno do Švýcarska. Export tvořil často až 50 % objemu produk-
ce. Reklamace řešil Ing. Hanuš. Ve výrobě byla velmi dobrá spolupráce s vývojovou skupinou Ing. Pabsche, Ing. Drštič-
ky a Ing. Belicy. Nepamatuji, že by byly nějaké mezilidské problémy mezi vývojáři a technology. Oni připravovali nové
typy a technologie a my to nějak zaváděli do výroby. A neměli to s námi lehké. Zvlášť tím, že každý týden měli jiné
partnery. Ten třísměnný nesmysl stál ekonomiku výroby velké miliony. Přitom stačilo mít kvalitní mistry znalé práce,
kterou„mistrovali“.
Ekonomvýroby toměl značně složité. Měl dva pravdivé údaje. Počet obrazovek předaných expedičnímu skladu a počet
stínítek a kónusů dovezených před svařovnu. Všechny vnitřní evidence byly jen polopravdy, ze kterých se jen těžko
daly vyvozovat správné závěry. Koncem šedesátých let výpočetní středisko (Ing. Kocourek) vymyslelo, jak evidenci
„zobjektivnit“. Princip spočíval v přiřazení štítku ve formě hliníkové destičky s vyvrtanými otvory (jako děrný štítek)
k obrazovce. Spojení obrazovky se štítkem zaručoval pérový držák vložený do vývodu anody. Obrazovky se štítkem
měly putovat od svaření obrazovky až ke kontrole hotové obrazovky před expedicí. Na rozhodujících kontrolních ope-
racích se štítky vkládaly do snímačů a od nich informace putovala k centrále, kde se informace naděrovaly do děrné
pásky. Páska se jednou za den zpracovala ve výpočetním středisku. Hromady papíru a celé Rožnovsko bylo posázeno