Basic HTML Version
32
Výrobní program – elektronky, obrazovky
konalou proceduru byla baňka vyhřátá v peci na teplotu přes 400 °C. Čerpání umožnila rotační a difuzní vývěva. Celý
proces zpočátku trval až osm hodin. Po ochlazení baňky se čerpací trubička hořákem utavila. Proces byl ukončen. Teď
bylo třeba různým elektrickým napětím zaktivovat „systém“ a pokusit se rozsvítit obrazovku.
První„výroba“ byla v desítkách kusů denně a byla silně hlídaná. Národ se těšil na televizory a stálo se na ně ve frontách.
Postupně se výroba rozšiřovala, vyráběly se obrazovky s obdélníkovým stínítkem (350QP24, 430QP24), až se v šedesá-
tých letech začaly vyrábět obrazovky metalizované. U grafitových obrazovek polovina světla na stínítku svítila dovnitř,
u metalizovaných obrazovek se za luminoforovou vrstvou vytvořila zrcadlová vrstva, která všechno světlo směřovala
k pozorovateli. Tak bylo zároveň možné zvýšit energii dopadu paprsku a tím i sledování televizního programu za běž-
ného světla. U prvních obrazovek muselo být pro pozorování docela šero. Proces nebyl jednoduchý. Skládal se z řady
technologií, které se musely vymyslet. Aby bylo možno vytvořit hliníkové zrcadlo, musela se vytvořit na vrstvě lumino-
forů nejprve laková lesklá vrstva, na ni pak napařit vrstva hliníku a dát do pece a lakovou vrstvu spálit. Zkusila se meto-
da kápnutí nitrolaku na vodní polštář. Dopadlo to zle. Vše bylo moc závislé na teplotě okolí, průvanu. Také na člověku,
který na vodní hladinu kapal lak. Provozní byla metoda „vodotrysková“, kde se na zvlhčený luminofor jemně napustil
akrylátový lak. Také napaření hliníku nebyl lehký proces. Bylo třeba vytvořit vysoké vakuum čerpáním přes hrdlo ob-
razovky a přitom přes hrdlo bylo nutno přivést přívody k wolframové spirále, která zahřátá na vysokou teplotu slouži-
la k odpaření hliníku. Trvalo to dlouho, než byl nalezen optimální čerpací systém a napařovací režim. Do technologic-
kého parku tak přišla pásová pec. To byl začátek šedesátých let a pro výrobu obrazovek, která dosud sídlila v prostřed-
ní budově, které se říkalo béčko, byla vybudována soustava tří spojených budov M5, M6, M7. To je už historie výroby
moderních černobílých obrazovek. Cechařem tam už nebyl Čížek, ale Hubáček. Oba z „pražské party“.
Sklo, baňky, obrazovky
Do začátku šedesátých let se používaly baňky vyráběné ve sklárnách v Poděbradech, pak z Heřmanovy Hutě a nako-
nec z Duchcova. Baňky byly vyráběny z olovnatého skla. Šlo o hotové baňky, tedy komplet stínítka a kuželové části,
které se zpočátku vyráběly ručně foukáním. Hrdla se u některých natavovala ve výrobě obrazovek na sklářských
soustruzích. Pak došlo k podivnému rozhodnutí vyrábět ve Valašském Meziříčí stínítka a kónusy a svařování těchto
dílů provádět v Tesle. Prý je to výhodné pro ekonomiku. Transport výlisků stínítka a kuželové části, jejich paletizace
byla velmi jednoduchá. Ale tím přesunuli kritickou operaci svařování těchto dílů, jednoznačně sklářskou technologii
Tesle. Vznikly problémy a hospodářské ztráty v řádech milionů ročně. Nešlo jen o řemeslné zvládnutí sváru, který měl
délku přes metr, tloušťku 1 cm, věc ve sklářství neznámá. Také to byl problém svaření dvou druhů skloviny rozdílných
vlastností, olovnaté a lithnobarnaté. Sklářské problémy silně ovlivňovaly výtěžnost výroby. Ztráty skla byly největším
technologickým a ekonomickým problémem v celé historii výroby černobílých obrazovek. Svařování dílů bylo velmi
složité. Nejprve oba díly – stínítko a kuželová část (kónus) – prošly předehřívací pecí, dále byly upevněny do svářecí-
ho soustruhu. Obsluha v azbestových rukavicích srovnala díly do správné polohy, pak v ručním režimu, který vyža-
doval značnou zručnost, pomocí hořáků na zemní plyn a kyslík byla prohřívána svařovaná oblast a konečné prohřá-
tí bylo umožněno elektrickým obloukem. Po „promíchání“ prohřáté oblasti obou dílů se díly jejich spojením svařily.
Obsluha rukavicemi upravila vnější tvar sváru a po krátkém zchlazení přenesla svařenou baňku do temperovací pece.
Celou technologii jsme řešili sami. Sjednaná technická pomoc z Francie (SOVIREL) nebyla využita. Místo toho si vyšší
hospodářští pracovníci zajeli na výstavu do Paříže.
Do léta 1962 byla připravena technologie a strojní park velkosériové výroby černobílých obrazovek v objektech M5,
M6, M7 s dopravníkem na finální operace v objektu U. Z hlediska strojní kapacity a technologie bylo v podstatě všech-
no v pořádku. Ale výrobní linka nebyla „pro lidi“. Projektanti navrhli kapacity zařízení, ze kterých vyplynulo, že obslu-
hy zařízení ve svých rukou často na vzdálenost pěti až osmi metrů, někdy při držení obrazovky v předpažení, mají pře-
nést během směny až 2 000 obrazovek o váze až 12 kg. Jednoduchým násobením vychází 24 tun a při přesunech jsou
to tunokilometry. Bylo to utrpení. Situace se řešila hrubým porušováním technologie. Vedení, protože při častém ne-
dostatku pracovníků muselo tuto práci vykonávat jako„brigádníci“, řešilo problém systémem„střídačů“. Na některých
operacích se pracovalo čtyři hodiny, někde šest hodin – střídač střídal co hodinu nebo co hodinu a půl. Obsluha hodi-
nu tvrdě„hárovala“ a hodinu odpočívala a nabírala síly. Mechanizace neexistovala a rozumné rozmístění strojů jednou
už zabudovaných – to vedení nenapadlo. Ti, co rozhodovali (Sovák, Myslivec aj.), na brigády do výroby nechodili. Stro-
je ze strojíren byly dobré. Technologie poplatná našim zkušenostem, žádný patent, žádná licence. Ani pořádné okou-
kání v NDR (WF Berlin) nebo Zelos Varšava. Pracovalo se na tom, co bylo. V této budově se vyráběly výhradně„metali-
zované“ obrazovky. Grafitové obrazovky s vychylovacím úhlem 70° , 90° už byla historie . „Grafitky“ byly delší než