Basic HTML Version
31
Výrobní program – elektronky, obrazovky
Obrazovky
Nástin historie výroby obrazovek
Jako byl fenoménem druhé čtvrtiny 20. století rozhlas, byla ve druhé polovině století stejně, ne-li více, významná tele-
vize. Rožnovská Tesla v naší zemi hrála klíčovou roli. Zde se od padesátých let vyráběly černobílé, radarové, oscilogra-
fické a od osmdesátých let barevné obrazovky. Jejich výrobu ukončil pokrok vědy, který obrazovky „vakuové“ nahra-
dil jiným typem, jenž nevyžaduje tak výrazné množství energie.
Výroba prvních černobílých obrazovek se připravovala začátkem roku 1950. Základní informace, a to velice chudé,
z literatury a od„přátel“ ze Západu, Tesláci získali z pražských výzkumáků VÚVET a VÚST. První kusy obrazovek s kula-
tým stínítkem byly vyrobeny koncem roku 1952. Obrazovka 25QP20 byla použita v prvním československém televiz-
ním přijímači. Začátky byly velmi pionýrské. Nebyli vzdělaní technici ani řemeslníci. Obrovským přínosem, a myslím
i základním předpokladem úspěchu, bylo založení „vakuovky“ (tehdy Střední průmyslová škola vakuové elektrotech-
niky, dnes Střední škola informatiky, elektrotechniky a řemesel). Ta dodávala technické kádry, které umožnily samot-
nou realizaci výroby v Tesle.
Trocha teorie, pro pochopení problémů, které historii obrazovek provázely
Obrazovka se skládá ze tří základních částí. První je skleněná baňka. Skládá se ze stínítka, na kterém se vytváří obraz,
který sledujeme. Stínítko přechází v kuželovou část a ta je spojená s trubicí, kterou jsme nazvali hrdlo. V něm je sada
elektrod s katodou. Zde se tvoří paprsek, který je nasměrován na stínítko a vytváří obraz. Aby mohl paprsek pobíhat
po stínítku, je v místě spojení kuželové části s hrdlem zvnějšku umístěna vychylovací jednotka, a aby to všechno fun-
govalo, v obrazovce muselo být vakuum. Tedy takové prostředí, aby se paprsek letící na stínítko nepotkal s atomy
vzduchu. Na stínítku je nanesena vrstva luminoforu. To je látka, která se při dopadu paprsku „vybudí“, tedy zasvítí.
U černobílých obrazovek namodrale a říkalo se tomu bílá, a u barevných pak čárečky červené, modré a zelené, které
v oku vytvořily barevný vjem.
Začátky byly velmi kruté. Každý problém byl brán jako sabotáž. Ve všem se hledal zlý úmysl, jak vzpomíná pan Honza.
Zpočátku bylo strojní vybavení velmi primitivní. První operací bylo mytí skla, především stínítka, roztokem kyseliny
fluorovodíkové. V prvních letech se nalívala kyselina ručně a bez odsávání. Obsluha měla tak vyleptané hlasivky, že
jim nebylo rozumět. Nestěžovali si, neuměli. Mytí destilovanou vodou byl nákladný postup. Deionizovaná voda neby-
la ještě známa. Vlastní nanesení luminoforu na stínítko byla velmi delikátní operace. Byla na to třeba řada děvčat, která
měla v každé ruce baňku, v jedné ruce litr čistého lihu, luminoforový prášek a vodní sklo, v druhé ruce pak baňku s roz-
tokem dusičnanu barnatého . Děvčata obouruč obě baňky protřepávala. Pak další děvče uložilo baňku hrdlem naho-
ru do držáků na vyklápěcí lavici. Po protřepání byla do hrdla vložena nálevka na konci opatřená rozptylovací destič-
kou, roztoky protekly do baňky, smísily se a po půl hodině luminofor obalený vodním sklem dosedl na stínítko. Teď se
musel opatrně odstranit líh. Sada baněk v držácích se velice pomalu a zlehka nakláněla, až se všechen líh vylil. Baňky
se vyjmuly a vložily do sušičky, kde se zbaví zbytku lihu. Čistý líh byl nejen drahý, byl i nebezpečný. Je to nejen hořla-
vina, ale i nebezpečná látka. Líh ethylalkohol byl denaturován methylalkoholem. Tak se stávalo, že i přes stálé upozor-
ňování se ho několik lidí napilo. Řada z nich oslepla, několik jich zemřelo. S příchodem Ing. Drštičky a díky němu se
problém vyřešil. Zahájila se výroba demineralizované vody, která líh koncem padesátých let nahradila. Po nanesení stí-
nítka se na kuželovou část nanesl grafit s pojivem. Baňka se hrdlem dolů vložila do stojanu. Tlakem vzduchu do baňky
se vytlačil grafit až ke stínítku. Po odpojení tlaku vzduchu grafitová suspenze vytekla a kuželová část s hrdlem zůsta-
la černá. Hrdlo se očistilo, vrstva se nechala uschnout a přišla další operace – vtavení elektrodové soustavy. Je to řada
kovových trubiček a plíšků v keramickém držáku. Vše na skleněném talířku s kovovými průchodkami. Ve středu talíř-
ku byla trubička, kterou se vysával z baňky vzduch. Zatavit „systém“ byl kumšt a vyžadoval vysokou zručnost. V prv-
ních letech to dělali zkušení skláři na jednopozicových zatavovačkách. Další operací bylo vyčerpání vzduchu. Pro do-