Basic HTML Version
21
Výrobní program – elektronky, obrazovky
má dva hlavní pracovní nástroje, a to řezací kolečko a zamačkávací kolečko. Také obsahuje nůžky a vkládací čelisti.
Hlava napřed zařízne, do zářezu vloží drát a hned potom druhé kolečko zářez rozmáčkne a tím drát zatemuje. Když se
hlava jednou otočí, do obou nosníků je zatemován jeden závit. Oba nosníky jsou programově pomalu taženy supor-
tem, čímž vzniká spirála. Po navinutí příslušného počtu závitů se drát automaticky usekne, obě kolečka se nadzved-
nou a vzniká tímmezera ve vinutí. Hlava je vybavena možností programově za chodu měnit vzájemnou polohu obou
koleček, což umožňuje spolu s proměnnou rychlostí posuvu navíjet mřížky s proměnným stoupáním. Pracovní délka
je něco přes jeden metr mřížek, tomu se říká prut. Všechny automaty, které jsem viděl, se musely po navinutí jednoho
prutu ručně obsloužit, hotový prut se hlásil světlem.
Protože se automat i nástroje za chodu musí mazat, prut se musí potom důkladně odmastit. Prut je navinutímmřížek
deformovaný, a to vždy tak, že jsou nosníky uprostřed každé mřížky prohnuty k sobě. Vyrovnat se musí vytažením za
tepla, to se provede krátkým pulzem elektrického proudu při definovaném tahu za oba nosníky. Prut je uzavřen do
netečného plynu s malým přídavkem vodíku. Říkalo se tomu štrykovadlo, pokud si vzpomínám. Mřížky jsou pak dost
rovné, ale o malý kousíček delší.
Nosníky mezi jednotlivými mřížkami jsou pak přestřihnuty na míru. Jednotlivé mřížky jsou pak tvarovány po jedné
v tvarovacích kamenech, o nich jsem se už zmínil u čtvrté mřížky ECH21. Užívaly se ruční lisy, síla nemusí být velká. Pak
následuje kontrola tvaru a rozměrů. Pro montáž je důležitá rozteč nosníků, pro činnost elektronky je rozhodující síla
drátu vinutí, jeho tvar a stoupání a rozměr přes bříško.
Zvláštním případem jsou mřížky pro svazkové tetrody, tam je vyžadováno shodné stoupání prvé a druhé mřížky.
U moderních elektronek měly téměř obdélníkový tvar vinutí při pohledu směrem osy. Když si představíte, že druhá
mřížka má větší rozteč nosníků a stejné stoupání na jeden závit, vyjde vám, že po navinutí nemůže mít stejný úhel jed-
noho závitu vůči nosníku jako mřížka první. Z toho důvodu musely být pro druhou mřížku používány speciální tvaro-
vací rozpínací trny. Ty měly předem připravené drážky pro závity. Stoupání druhé mřížky se muselo dělat někdy o ma-
linko menší, pokud se muselo počítat s tepelným roztažením při vyšší teplotě druhé mřížky za provozu elektronky.
Druhé mřížky se opatřovaly nástřikem černé barvy kvůli vyzařování tepla, samozřejmě takového druhu, která v elek-
tronce neodpadává a není zdrojem plynů.
Celý provoz mřížkárny vyžadoval hodně tvrdokovových nástrojů, v prvé řadě navíjecí trny a pak již zmíněnou další vý-
bavu jak automatů, tak ručních pracovišť. Při plné výrobě to bylo asi 30 000 mřížek denně, všechny musely být uklá-
dány tak, aby nebyly poškozeny.
Kovosoučástky
Kovosoučástky jsou na první pohled jednoduchá záležitost, při podrobnějším pohledu však skýtají ráj pro nástrojaře,
co se možností racionalizace týče. Na malou sérii se nevyplatí složitý postupový nástroj a změna je snadná. Velká série
vyžaduje něco automatizovaného, ale běda při nutné změně, byť jen detailu. Tak na tomto provozu byly vedle sebe
téměř ruční pracoviště a dokonale běžící postupový nástroj v rychloběžném lisu.
Ruční pracoviště jsou i pro velkovýrobu elektronek běžná, ale práce u nich je jednotvárná. Kuriózní úraz si sama sobě
způsobila jedna dělnice, když si při rozhovoru se sousedkou a rychlé práci u ručního lisu prošívacím trnem propíchla
prst levé ruky. Naštěstí o prst nepřišla, ačkoli takový trn je silnější než jehla v šicím stroji.
Elektronky vyžadují základní čistotu, takže veškeré součástky se musí dobře odmastit a vyžíhat buď v inertní, nebo
redukční atmosféře. K tomu se používaly lázně odmašťovadel, později vybavené ultrazvukem. Na vyžíhání byly pou-
žívány průběžné nebo jednostranné žíhací pece vodorovného provedení s ruční obsluhou, součástky většinou v mo-
lybdenových lodičkách. Přijímací elektronky nevyžadují odplyňovat součástky předem ve vakuu, to je nutnost pro ob-
razovky a speciál.
Samostatně musíme mluvit o slídách. Konstrukce systému přijímacích elektronek se už od třicátých let minulého sto-
letí ustálila na dvou slídách opatřených přesnými otvory, do kterých jsou zastrčeny všechny elektrody. Tyto slídy drží
pohromadě celek nazývaný systém. To je podstata věci a není na ní nic kouzelného, až na požadovanou přesnost
všech otvorů ve slídě, do kterých se jednotlivé součástky musí dát zastrčit, aby tak za provozu elektronky byly v po-
žadované vzájemné poloze. Nástroj zvaný slíďák byl maturitou nástrojaře, i když se jedná jen o prostřihovací typ. Pro-
blém je právě v požadované přesnosti, povětšinou malých otvorech, a co je nejtěžší, že slída je nerost ve směru plochy