Basic HTML Version
18
Výrobní program – elektronky, obrazovky
směnném provozu to za měsíc dalo něco přes 50 000 kusů, ale pokud se údržba nemohla provádět v sobotu či v ne-
děli, bylo to méně. Nebylo příliš mnoho skupin, které tohoto výkonu dosáhly.
Změna typu ze dne na den nebyla možná. Předně součástky byly pro každý typ jiné a jejich výroba musela být zaháje-
na s předstihem, ale veškerá pracoviště montáže musela být změněna. Děvčata se musela naučit zacházet se součást-
kami jiných tvarů a také zpracování se muselo změnit a seřídit. Výměna lišt na zahořovacích rámech byla nutná také,
všechny ty změny se při dobré přípravě daly stihnout tak za týden až čtrnáct dní. Asi ještě měsíc trvalo dostat se na 80
procent plánované kapacity. Pokud byl nový typ elektronky z hlediska mechanického provedení odlišný, změna byla
ještě nákladnější a trvalo to déle. Některé typy vyžadovaly zcela speciální zařízení, jako např. vysokonapěťové vyjisk-
řování. To všechno znamenalo, že časté změny byly drahé.
Teď se vrátím k těm provozům, o kterých jsem zatím mluvil jen zběžně, bez kterých to ale vůbec nejde.
Katody
Používaly se čtyři druhy katod. Předně to byla přímo žhavená katoda, kdy je na čistý wolfram nanesena vrstva kovové-
ho barya. To bylo ve starších dokladech ze Sovětského svazu předepsáno k některým elektronkám pro armádu, v mé
době už se používala kysličníková katoda podle našich zkušeností. Nemám se už koho zeptat, jakou technologii nane-
sení barya předaná dokumentace předepisovala. Vzpomínám si, že se mluvilo o napaření barya ze zvláštního zdroje,
který byl umístěn v systému každé elektronky a odpařen při čerpání. Pamatuji si na rozhovor o tom, že po aplikaci naší
katody musel být upraven rozměr mřížek, protože emise byla významně vyšší než u původní metody. Byl to případ vý-
roby typu pro armádu, kde původní autor konstrukce byl zahraniční.
Další druh užité katody byl thoriovaný wolfram, tj. s malým přídavkem thoria přímo ve struktuře. Ta má tu nectnost, že
se thorium odpařuje, což je velmi citlivé na přežhavení, které takovou katodu spolehlivě odrovná. Tato katoda byla po-
užívána při výrobě vysílacích elektronek několika druhů a také pro přímo žhavenou vysokonapěťovou usměrňovač-
ku pro televizní přijímač. Takový drát musíte mít v ruce, vyrobit ho musí oddělení práškové metalurgie jako zcela spe-
ciální šarži. Když se první šarže nepovede, je to pár kilogramů, které se musejí dělat znova. Pracuje se s thoriem, které
je sice málo nebezpečné a je ho tam nepatrně, leč přesto je to prvek radioaktivní.
Třetím druhem katody hodně používané ve výrobě je přímo žhavená katoda s nanesenou emisní vrstvou. Ta se nanáší
kataforeticky ze zvlášť připravené suspenze buďto jednorázově, např. AZ1, nebo průběžně, jako u vlákna pro baterio-
vé elektronky. Podkladový materiál je čistý wolframový drát nebo slitina NiW jako v případě AZ1. Tloušťka drátu musí
být přesně dodržena pro určitý typ elektronky. Na montáž bylo dodáváno vlákno i s emisní vrstvou řídce navinuté na
cívce předem opatřené jemným papírem. Pro bateriové elektronky je jeho tloušťka menší než tloušťka lidského vlasu.
Ačkoli to pouhým okem není téměř vidět, stačilo se křivě podívat a bylo to v sakru. I když je takto tenký wolframový
drátek dost pevný, nanesená emisní vrstva se dá snadno odřít. Jak s tím děvčata uměla zacházet, to jsem nejed-
nou obdivoval.
Nepřímo žhavené katody v elektronkách starších rádií jsou vidět pouhým okem, protože jsou za provozu žhavé a jsou
většího rozměru. Povětšinou to jsou tenkostěnné trubičky z tzv. katodového niklu, tj. speciální slitiny za tím účelem
vyrobené. Tesla Rožnov je kupovala, uřízla na míru, chemicky vyleštila, opatřila přívodem, tzv. ocáskem, a ve zvláštním
přípravku opatřila nástřikem emisní vrstvy. Na složení katodového niklu byly kladeny zvlášť přísné nároky a z toho dů-
vodu byla po řádném vyzkoušení každá tavba sledována až po hotové elektronky. K tomu se ještě vrátím. Hezky to
zní, napsat to tak neosobně, jako by se to dělalo samo. Do té trubičky musí být v elektronce vsunuté izolované žhavi-
cí vlákno.
Žhavicí vlákno se vyrobí navinutím tenkého wolframového drátku na silnější molybdenový drátek na spiralizačním
automatu. Navíjený drátek je přitom ohříván přivedeným elektrickým proudem, aby v téměř žhavém stavu změkl. Ho-
tová spirálka i s jádrem se ustřihne na míru, tvaruje do písmene V a potom se kataforeticky pokrývá suspenzí jemně
rozemletého korundu. Pak následuje ohřátí ve speciální peci s atmosférou čistého vodíku na teplotu těsně pod bod
tání korundu, ten je hodně vysoký, pec uvnitř skoro svítí. Po sintraci vrstvy a vychlazení se musí odleptat molybdeno-
vé jádro, to jde pomalu, vlákno se umyje a osuší, zkontroluje a je připravené k montáži. Je pak sněhobílé a keramická
vrstva na něm drží, spirálka se dokonce dá opatrně ohýbat.