Basic HTML Version
165
Vývoj podniku po roce 1989
diplomatickému úsilí pana Shlapaka tak byla odvrácena jedna z akutních hrozeb ukončení činnosti společnosti.
Musím se přiznat, že v této době jsem se dopustil jediného „úplatku“ ve své kariéře. Nabídl jsem zástupci FNM, takto
designovaného člena představenstva společnosti Tesla Sezam jakožto představitele majoritního vlastníka, dopravu
do Rožnova a během cesty jsem jej pozval v jedné vesnické hospůdce na večeři. Ta sestávala z tlačenky s cibulí a jed-
noho piva. 30. června se konala valná hromada, která nám prodloužila o rok šanci na další existenci. To na valné hro-
mady ještě nechodili kreativní minoritní akcionáři – taky kdo by se zajímal o společnost, jejíž akcie měly v RMS systé-
mu cenu 30 Kč oproti nominální hodnotě 1000 Kč!
V závěru srpna jsme dostali netrpělivě očekávanou zprávu, že opakované testy našich vzorků byly úspěšné. Jak poz-
ději Motorola přiznala, tento výsledek neočekávali. Na září až prosinec jsme získali objednávku na 200 křemíkových
desek týdně s tím, že pokud budeme schopni nadále dodržovat kvalitu a termíny dodávek, může být tato objednávka
navýšena na 1 000 desek týdně. Nemohu v této souvislosti zapomenout na „kultivační impuls“ Freda Shlapaka, aby-
chom zkulturnili alespoň okolí budovy M1 a pokud možno i celého areálu. Tento impuls byl podpořen darem ve výši
25 000 USD. Pamětníci si jistě vzpomenou, že se k naší snaze o„úklid“ připojily i další společnosti. Z areálu bylo odve-
zeno na 10 nákladních aut šrotu. M1 dostala nový vchod, nové nátěry potrubí, přepážek, žaluzie na chodby atd. To vše
v průběhu září, kdy se v závěru měsíce uskutečnila další návštěva celosvětového vedení společnosti Motorola.
Před vedením naší společnosti stál nyní nesmírně těžký úkol, a sice získat pracovní kapitál, který by umožnil rozběh
výroby ve vyšších obrátkách. Situace byla o to složitější, že jsme nebyli nepopsaný list papíru. Dluhy vůči bankám zís-
kané při privatizaci činily 150 milionů Kč, dalších 150 milionů Kč jsme dlužili dodavatelům – rovněž privatizační dědic-
tví – a konečně tu byly dluhy ve výši přes 50 milionů Kč, které jsme„vyrobili“ sami. Hledat za této situace ústav, který by
byl ochoten nám půjčit, bylo velmi obtížné. Ještě v měsíci září jsme spolu s finančním ředitelem Motoroly (v té době
Bob Rivet) navštívili vedení Komerční banky a prezentovali možnosti spolupráce Motorola – Tesla Sezam a také předlo-
žili žádost o poskytnutí střednědobého úvěru ve výši 25 milionů Kč. Výsledek jednání byl hodně nečitelný a Bob Rivet
byl velmi zklamaný a prohlásil,„že sem už nikdy nevkročí, protože zde žádné peníze nedostaneme“. Zklamání z jednání
bylo umocněno neznalostí angličtiny ze strany pracovníků Komerční banky. Já byl naopak přesvědčen, že věci vypada-
jí nadějně, jen je třeba být trpělivý, když už banka pootevřela dveře. Na centrále Komerční banky v Praze jsem byl ještě
několikrát vysvětlovat, jaká je jistota návratnosti požadovaného úvěru. Podpořila nás i vsetínská pobočka KB a jednání
o starých úvěrech z privatizace zůstalo mimo jednání. Do zástavy jsme byli nuceni dát jeden z našich největších objek-
tů, který byl bankou oceněn na 150 mil. Kč. Při tomto vyjednávání na nás vypadl ze skříně podivný kostlivec, o kterém
nikdo neměl tušení. Pozemek pod stavbou byl zastaven ve prospěch jednoho z pobočných závodů bývalé Tesly, ten se
mezitím dostal do rukou zcela soukromé společnosti mimo Rožnov a ta se nechtěla tohoto zástavního práva jen tak
vzdát. Vyjednávání provázená licitací a vymýšlením scénářů pro případ neúspěchu byla dosti stresující. Odvolávání se
na privatizační projekt bylo bezpředmětné. Nakonec byla úvěrová smlouva přece jen schválena, ale čerpání úvěru bylo
stále v nedohlednu. S odstupem času se tehdejší dramatická situace interpretuje přece jen trochu jinak. Dnešní pohled
je spíše inspirací pro příběhy černého humoru a jak jsme TO dokázali.
V polovině roku 1993 bylo po dlouhých jednáních vybráno prvních čtrnáct konstruktérů pro práci ve společnosti Moto-
rola. V srpnu byl uskutečněn jejich formální převod do společnosti SCG (Semiconductor Component Group) a v září na-
stoupili půlroční stáž v Toulouse Design Centru a také v Ženevě a Phoenixu. Oficiální akt zahájení této spolupráce a pře-
vod našich konstruktérů pod křídla společnosti SCG proběhl v tehdejším hotelu Biocel na Soláni. Naše továrna byla tou
dobou stále ještě mimo provoz a nechtěli jsme naše partnery zbytečně znepokojovat naší zdánlivou nečinností.
Po jedné z návštěv vrcholového vedení Motoroly během léta 1993 jsem obdržel děkovný dopis senior-vicepreziden-
ta Garyho Johnsona: „Chápeme, v jaké jste situaci, a přesto je úžasné se sem vracet. Stále se měníte, vždycky najdeme
něco nového a vaše odhodlání ke změnám neustává.“ A to jsme se na výrobu pro Motorolu teprve chystali!
Naše očekávání bylo obrovské, ale k trochu klidnému prostředí bylo ještě hodně daleko. Od podpisu úvěrové smlou-
vy v září už běžel druhý měsíc, ale ve skutečnosti chyběly peníze na výplaty, energie, materiál. Výplaty byly ve sklu-
zu, tuším, více než měsíc a neplnění objednávek by znamenalo definitivní konec. Na část mezd nám půjčily i odbory,
přežívali jsme ze dvouměsíčních úvěrů tehdejší Agrobanky a tolerance hlavního dodavatele médií společnosti Ener-
goaqua. Zahájení čerpání provozního úvěru bylo Komerční bankou stále odsouváno a nakonec bylo podmíněno
závaznou objednávkou ze strany společnosti Motorola. Ta ovšem požadovala pro vystavení závazné objednávky re-
álné otevření přístupu k úvěru. Bludný kruh, jaký jsme v těchto letech absolvovali několikrát. Nakonec jsme museli již
unavenému štěstí trochu pomoci na správnou cestu. Pro forma objednávka bylamalinko graficky upravena a odeslána
přístrojem do Prahy – a peněžní ústav byl konečně uspokojen…