Basic HTML Version
152
Vývoj podniku po roce 1989
úspěchem bylo přežít šetření bez postihu. Doporučení této instituce k nápravě nepravostí byla vlastně neproveditel-
ná. Například se doporučovalo nepřebírat nevyhovující dodávky od subdodavatele, což by v praxi znamenalo vlastní
postih za neplnění plánu.
Do tohoto místa či funkce jsem se dostal po sesazení z funkce vedoucího provozu montáže IO a výroby čipů v dů-
sledku řekněme svých osobních postojů k osobním postojům jiných vedoucích pracovníků podniku. V roce 1987, kdy
tyto změny proběhly, se zřejmě dost o přibrzdění mého pádu postaral tehdejší ředitel Hora, který mi říkal: „Jó, hochu,
některé věci už jdou mimo mě, ale myslím, že tvůj čas ještě přijde.“ Snad to byla jen slova útěchy, ale byla konejšivá
a později jsem je mohl interpretovat jako skoro prorocká. Ve funkci na výrobním úseku jsem střídal letitého tesláka,
vzdělaného pána, odborníka z elektronkové éry, vášnivého radioamatéra a rogalového letce.
Výměna ve funkci proběhla bez újmy na platu střídaného a o to šlo v tu dobu zejména. Bylo to docela poklidné úřed-
nické období mého života.
K počátku roku 1989 se vztahují mé dvě cestovatelské vzpomínky, které charakterizují onu dobu. V rámci dlouhodobé
nepsané spolupráce s dodavateli (z tzv. kapitalistické ciziny) pouzdřicích hmot pro polovodiče dostala skupina pra-
covníků z Rožnova, Vrchlabí, Třince a Piešťan pozvánku na pracovní seminář do Amsterodamu. (Troufám si tvrdit, že
k vytvoření této skupiny jsem přispěl ještě jako technolog, kdy jsem si dovolil rozbít informační monopol pracovní-
ků – spíše funkcionářů VaV.) Díky této expertní skupině, která se nepravidelně scházela od počátku 80. let asi jednou
ročně, jsme získávali cenné technické informace z oblasti montáží polovodičových součástek, ale také výroby čipů.
Pracovní náplň byla jako obvykle zajímavá, trendy ve vývoji materiálů, zkušebnictví, spolehlivost atd. Pozvánky obdr-
želo oficiální cestou vedení podniku a neoficiální cestou samotní účastníci. Organizátor požadoval od Tesly „pouze“
vyřízení tzv. služební cesty, to jest cestovních doložek (cestovní doložka = v té době nutný doplňkový cestovní doklad
pro vycestování do nesocialistických států, který na základě žádosti schválené podnikem cestovatele vydávalo minis-
terstvo vnitra), dále Tesla zajišťovala víza pro navštívené státy, služební pasy (obhospodařované tzv. zvláštním oddě-
lením podniku cestovatele) a zajištění kapesného neboli „diet“ v příslušné zahraniční měně.
Organizátor pozvání zajišťoval dopravu, náklady na pobyt a náklady spojené s organizací přednášejících. Přestože
náklady na cestu byly z hlediska podniku zanedbatelné, bylo nutno podstoupit složitou schvalovací proceduru: po-
stupné schválení a doporučení přímým nadřízeným, schválení náměstkem příslušného úseku a nakonec ředitelem
podniku. K proceduře se ještě vyjadřovaly odbory a KSČ, ale to bylo v roce 1989 už dosti formální, tedy alespoň v Rož-
nově. V tomto případě, kdy delegace byla složená z více úseků, bylo potřeba více podpisů a žádný náměstek se nechtěl
podepsat jako první. Bylo tedy nutné celou akci opatrně předjednat tak, aby v případě maléru vznikla nečitelná kolek-
tivní vina. Dále hrozilo nebezpečí z prodlení, protože všechny tyto dokumenty se vyřizovaly vždy na poslední chvíli,
navíc prostřednictvím FMEP (tehdy Federální ministerstvo elektrotechnického průmyslu), kde už ovšem seděli prově-
ření a obezřetní pracovníci. Víza se vyřizovala tak, že si je cestovatelé museli den před nástupem cesty vyzvednout na
ministerstvu osobně, výjimkou byly případy, kdy se role pošťáka ujal ředitel podniku. Tak se stalo, že týden před od-
jezdem do zahraničí byl balíček našich dokumentů na ministerstvu rozdělen na dvě části, a to právě před vyřizová-
ním víz pro SRN. Stalo se tak díky tomu, že dotyčná soudružka na ministerstvu přestala úderem 15. hodiny pracovat,
a na velvyslanectví SRN byl jeden pas odeslán o den později a tím bylo zaděláno na malér. I na velvyslanectví SRN byly
zaměstnány ostražité české soudružky a ty nehodlaly nikterak měnit pracovní tempo, či dokonce zpracovat doklady
dle naléhavosti. Navíc bylo velvyslanectví SRN pod tlakem narůstající vlny emigrace občanů NDR a soudruzi usilov-
ně hledali, kde se stala chyba. Nepomohly ani intervence„vlivných osob“ ani osobní návštěva na velvyslanectví, zkrát-
ka jedna pozvaná účastnice nakonec neodcestovala. Jednoho jarního rána tedy zbývajících 8 či 9 cestovatelů nasedlo
do mikrobusu dodavatelské organizace, řízeného obětavě pracovníkem obchodního zastoupení„sponzorské“ organi-
zace. Ihned po přechodu hranic SRN jsme zjistili další malér – zlomyslná pracovnice FMEP nechala vystavit jen 24 ho-
dinové vízum pro SRN, a tak se z nás málem stali emigranti. Naštěstí v SRN mohl víza prodloužit každý starosta obce,
pokud měl razítko a dobrou vůli – ovšem za poplatek.
Z této expedice se mi pod kůži zaryly zážitky, které lze dodnes používat jako srovnání, jak na tom v naší ekonomi-
ce, organizaci práce jsme. Ubytovaní jsme byli asi 30 km od centra Amsterodamu v hotelovém komplexu chatového
typu u jednoho z četných mořských zálivů. Cestou do konferenčního centra jsme narazili na pozoruhodnou kolonu
či spíše sestavu silničních strojů v délce několika set metrů, která opravovala asfaltový povrch dálnice. Provoz byl sve-
den do jednoho pruhu s omezením rychlosti na 80 km/hod. Jeden pruh se opravoval, druhý sloužil pro dopravu mate-
riálu. V čele kolony jela„škrabka“, která sypala odfrézovaný materiál do domíchávače, kde se odebraná asfaltová směs
mísila se směsí novou, následovalo monstrum chrlící plameny na nahřívání silnice před pokládkou a na závěr finišer