Basic HTML Version
147
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
Bohužel jsem patřil k těm lenivějším a s bídou jsem se prokousával výrobní a servisní dokumentací a spíše listováním
v odborných časopisech. Nicméně se podařilo i do mé hlavy prosadit mírnou osvětu jednak díky technologické ak-
tivitě v oblasti pouzdření součástek a s tím souvisejících postupů a materiálů, a tedy nutnosti hledat řešení, která
nebyla popsána ve výrobní dokumentaci. Ještě jako technolog jsem se zapletl do skupiny lidí řešících v podniku
spolehlivost vyráběných součástek. Jedna z klíčových operací při výrobě (montáži) polovodičů je vytvoření vlastní-
ho pouzdra součástky, které musí splňovat řadu protichůdných vlastností. V prvé řadě to však je zajištění hermetič-
nosti nebo lépe odolnosti proti pronikání vlhkosti, která je zdrojem veškeré koroze. Mimochodem experimentálně
je možné dokázat, že jediná molekula vody je schopná ve spolupráci se zbytkovými nečistotami (prachové částice,
stopy potu apod.) nastartovat cyklus růstu koroze, která během asi dvou let způsobí nefunkčnost součástky.
Velkou naději vkládala Tesla do vybudování nové výrobní linky výroby čipů, pro kterou se postavil nový objekt – mělo
to být poprvé, kdy bude objekt projektován a stavěn opravdu pro výrobu polovodičů. Přestože bylo kde obkreslovat,
kopírovat, výsledek byl docela tristní.
Pro stavbu byla zvolena ocelová konstrukce, protože to byla v té době obecně doporučovaná (nařízená) technolo-
gie, bez ohledu na účel použití. Extrémní světlá výška pracovního podlaží zbytečně zvyšovala objem„čistých“ prostor
a tím i požadavky na výkon vzduchotechniky. Pro objekt, který měl být odolný proti vibracím a nechvět se, tedy řešení
nejhorší možné. Místní technologičtí projektanti pak namalovali výrobu na úrovni znalostí z roku 1980 bez jakékoliv
vize, s těmi „nejlepšími zařízeními“ domácí produkce. Výroba měla být zahájena v roce 1985 s technologií starou 5 až
7 let. To se pak těžko dohání svět.
Tento stav vyvolal v hrstce zainteresovaných potřebu vzepřít se zřejmé katastrofě a vedl k sepsání tzv. „Bílé knihy o po-
lovodičích“. Přestože řada věcí, které jsem spolu s kolegy popsal v asi padesátistránkové analýze, byla vedením podni-
ku odmítnuta, některé věci v projektu PM8 byly podrobeny revizi a výsledek dával jakousi šanci pro opravdový pokrok.
Musel jsem z„Bílé knihy o polovodičích“ předčítat na ředitelských poradách a ředitel s erudicí sobě vlastní tu kritizoval,
tu osočoval a hlavně hodně silným hlasem promlouval k účastníkům. Nakonec jsem dostal povolení navrhnout změny
projektu a vybavení nové linky a bylo toho asi za 200 milionů korun. Ředitel prohlásil, že takovou pitomost nikdo ne-
schválí, ale nakonec se mí kolegové dali do práce a v rámci tzv. akcí RAM (racionalizace, automatizace, mechanizace)
připravili podklady pro jednání SPK (Státní plánovací komise), která k všeobecnému údivu a při zdrženlivém postoji
podnikového ředitele akci schválila. Možná to bylo i tím, že jsme do požadavků na dovozní zařízení zařadili i výrobky ze
SSSR, ze kterých jsme později použili vlastně jen mikroskopy.
Příkladem laxního přístupu a nedbalosti při utrácení investičních prostředků může být jedna z příhod při uvádění
nové výroby do provozu. Jednou ze změn oproti původnímu projektu bylo žádoucí a potřebné oddělení výrobního
a servisního prostoru. Vertikálně to bylo dáno konstrukcí technologického mezipatra, ale horizontální členění se ne-
domyslelo. Dodatečně tedy byla vybudována přepážka mezi čistým a servisním prostorem. Záměr použít montova-
nou plastovou (dovozovou) přepážku byl pro nákladnost odmítnut a bylo zvoleno klasické cihlové zdivo. Jen se jaksi
pozapomnělo na fyziku a Pascalovy zákony. Protože v novém čistém prostoru bylo možné skutečně dosáhnout po-
žadovaného přetlaku (což nebylo standardem ve stávající výrobě), došlo k„nafouknutí“ výrobní haly a zeď o ploše asi
250 m
2
zkolabovala.
Naštěstí se v místě pohybovalo minimum lidí a odnesly to jen zaprášené filtry za pár set tisíc korun. Ušetřit na projek-
tu a investicích bylo důležitější než následně zbytečně vysoké výrobní náklady. Ocelová konstrukce se ukázala být
z hlediska vibrací nepoužitelná pro klíčovou operaci fotolitografie a do ocelové konstrukce bylo nutné zabudovat
dodatečně bloky betonu, které chvění omezily. Paradoxem je, že pětipodlažní objekty postavené v 50. letech mají
takové mechanické vlastnosti, které umožňují i dnes (2010) provozovat submikronovou technologii. Dá se říci, že
téměř každé nově budované pracoviště mělo ve své pomyslné kronice podobně bohatýrské historky, které zpravi-
dla v ústním podání narostly do úžasných rozměrů.
Výroba polovodičů, tedy výkonových tranzistorů a bipolárních integrovaných obvodů, byla v 80. letech ve stínu bu-
dování výroby barevné televizní obrazovky. Rozsah stavby překračoval významem rozměr regionu, jak z hlediska roz-
sahu investice, tak složitostí technologie. Stavba vznikala na tehdejší poměry v podivném režimu. Přestože se jednalo
o nákup licenční technologie, řada zařízení byla vyráběna v tuzemsku a generálním dodavatelem byla z nouze samot-
ná Tesla. Většinou se jednalo o podniky, provozy, které úkoly pro„barevku“ musely vstřebat ke standardním, rozepsa-
ným úkolům státního plánu. Výstavba se potýkala s termíny, a tak pro rozběh výroby byl zvolen ekonomicky velmi ná-
kladný způsob – montáž z tzv. rozložených sad. Je celkem pochopitelné, že taková obrazovka pak stála mnohem více,