Basic HTML Version
146
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
zařídit! Dodnes žasnu nad tím, že se to nejen podařilo zorganizovat, ale že to i relativně slušně fungovalo. V této sou-
vislosti stojí za porovnání údaj, že v Československu se v té době vyrábělo asi 200 000 barevných televizorů ročně!
Ve snaze plnit stranická usnesení o rozvoji elektroniky se do vývoje přijímaly stále nové a nové obvody. V roce 1989
bylo v PTR na 200 nových typů, z nichž drtivá většina měla plánovaný (objednaný) roční objem výroby v jednotkách
tisíců kusů, což je zpravidla jen zlomek výrobní sady ve výrobě čipů. Na ekonomiku takové výroby se vlastně ani nedá
zeptat. Řízení továrny se stále opíralo o plnění objemových ukazatelů a stranických direktiv – i v pomalu se mění-
cích podmínkách tehdejšího trhu to bylo smrtelně svazující. Pravidelné elektronkářské konference sice informovaly
o obecné potřebě součástek, ale nemohly stanovit strategii dalšího rozvoje oboru. Skutečná koncepce rozvoje, ori-
entace obchodu neexistovala a továrna sama si nemohla dost dobře pomoci, protože klíčový nástroj – obchod nebyl
plně v jejích rukou. Odbytáři, tak se obchodníkům říkalo, objížděli firmy a cpali jim naši produkci horem dolem, za-
hraniční obchod ovládaly PZO a zde se projevovaly při nabídkovém řízení naše vysoké výrobní náklady a omezený
sortiment výrobků. Obchod mezi zeměmi RVHP existoval hlavně díky tzv. rozdílovým ukazatelům, jejichž konstrukci
neumím vysvětlit. Jednalo se o jakousi mezioborovou kompenzaci, pro mne velmi tajemné konstrukce.
Od počátku 60. let sloužila rožnovská Tesla také jako „zdroj“ výrobních programů pro nově vznikající pobočné závo-
dy. Přesuny výroby a delimitace výrobních programů nebyly u kmenových zaměstnanců ve velké oblibě. Zpravidla se
převáděly zaběhnuté výrobní programy a ty „problémové“ zůstávaly. Nějak se nám nechtělo pochopit, že to je úděl
mateřského závodu a zdroj možného pokroku. Důvody pro neoblíbenost delimitací byly ovšem mnohem širší. Když
byla například v rámci dělby programů v RVHP převedena výroba některých typů elektronek do Polska, vzápětí vypu-
kl jejich nedostatek na trhu a kvalita byla tak děsivá, že domácí výroba musela být obnovena. Podobný osud potkal
například šicí stroje, fotoaparáty, částečně i autobusy.
Postupně tak z Rožnova zmizely elektronky do závodů v Třinci a Vrchlabí, první polovodičové součástky – tranzistory,
diody se postupně stěhovaly do Piešťan. V 80. letech se pak odstěhovala do Havířova (dříve Narex) montáž výkono-
vých tranzistorů a stabilizátorů napětí, do provozovny Petřvald montáž analogových integrovaných obvodů v ko-
vových pouzdrech, bleskojistek a bezkontaktních tlačítek. Třinec nakonec převzal montáž standardních číslicových
obvodů, relativně velkých sérií a v Rožnově zůstaly různé „speciality“. Na rozdíl od dřívějších převodů výroby byly
posledně jmenované podpořeny investicemi do moderních montážních zařízení z vlastní výroby i dovozu.
Jen dvě ukázky, jak jsme zabíjeli možný obchod se zahraničím. Na počátku 80. let se dostala v Itálii k vládě levice a ta
vyhlásila jakýsi program spolupráce s Východem. O program v naší oblasti projevily zájem dvě firmy, Olivetti a SGS
ATES. Firma Olivetti měla zájem o dodávky našich číslicových obvodů, navíc těch typů, které jsme uměli. Technické
zkoušky dopadly výborně, ale vše zkolabovalo na závazných úkolech státního plánu – nikdo v rožnovské firmě si ne-
chtěl pálit prsty změnou sortimentní skladby a seškrtání dodávek na sklad. Olivetti měla zájem odebírat měsíčně sta-
tisícová množství – my místo toho, abychom urychleně vybudovali nebo přeskupili výrobní kapacity, jsme raději řekli
ne a bylo po valutách a tím i možném zdroji na investice. (V té době platila nová ekonomická pravidla – firmy, které
exportovaly do tzv. NSZ, si mohly část valut ponechat pro investice) Podobně se vyvíjela situace s firmou ATES –
výrobcem výkonových IO. Proslavil je zejména obvod TBA 810 (my jsme dělali dosti zdařilý ekvivalent MBA 810). Tam
se jednalo jen o montáž, rovněž zde jsme vyhověli po technické stránce. Navíc jsme kromě valut mohli získat i vlast-
ní produkci, protože ze sta dodaných čipů jsme museli odevzdat 90 hotových obvodů – naše výtěžnosti byly vyšší,
dosahovaly 95 %. Nicméně náklady vycházely tak, že jsme dolar vydělali asi za 15,70 Kčs. Tzv. oficiální kurs byl ovšem
7,20 Kčs, i když jste dolar nedostali koupit jinak než za 27 Kčs. Obchod byl prohlášen za ztrátový, a tak se dvířka k po-
znání stavu v zahraničí opět přibouchla. Kolegové na Slovensku byli agilnější a ti z této nabídky„vytřískali“ nějakou tu
„studijní“ cestu k výrobcům polovodičů do Itálie, i když k praktické kooperaci rovněž nedošlo.
Pravdou je, že tyto střípky vzpomínek jsou poplatné úhlu pohledu činností a hierarchického postavení, které pisatel
v té době měl. Vnitřně jsem pociťoval nedostatek informací jak technických, tak řekněme dnešním slovníkem mana-
žerských. Systém byl založený na tom, že se musely hlavně plnit rozepsané úkoly, a i když se volalo po iniciativě, tak
iniciativa byla vlastně riskantní a byrokraticky udržovaná v neškodné poloze. Díky absenci znalosti jazyků, zejména
angličtiny, se lidé sice dostali k dostupné odborné literatuře, ale nečetli ji a málokdo se jazyk naučil, neb nebylo s kým
mluvit. Nutno ale uznat, že bylo několik doslova udatných a tvrdohlavých jedinců, kteří na sobě pracovali, a tak mnoha
dalším lidem zprostředkovávali kontakt s poznatky v polovodičovém světě. Byli to zejména špičkoví odborníci z od-
dělení Výzkumu a vývoje, kteří koneckonců byli oporou obnovy výroby po roce 1990. (Později Američané obdivovali
britský přízvuk ing. Valíčka a ten se skromně přiznal, že je to výsledek pravidelného poslechu BBC.)