Basic HTML Version
140
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
ITT ve Freibergu a porovnat naši úroveň a vybavení s vybavením velké firmy. Viděl jsem podobné problémy, ale také
jejich řešení (čisté prostory, doprava materiálu, automatické linky).
Prostřednictvím seminářů jsme získávali řadu jinak obtížně dostupných materiálů – například návrhová pravidla
a technologie pro výkonové součástky, praktické provedení (popis) procesů pro depozici dielektrických vrstev a po-
dobně. Díky těmto expedicímna Západ bylomožné vidět například špičkové nástrojárny v Holandsku, výrobu zařízení
pro polovodiče a podobně. Pravdou je, že tyto návštěvy nebyly v oficiálním, tj. schváleném programu cest. Nutno
podotknout, že česká strana hradila toliko dopravní náklady, proto nebyly starosti s devizovým zajištěním, jen bylo
potřeba získat ony pověstné cestovní doložky.
Jinak ovšem čas plynul v podstatě v pohodě, bez velkých otřesů, výroba probíhala „pacukavě“, tedy nespojitě, kvůli
nekvalitním polotovarům, špatné struktuře sortimentu a na konci měsíce se pravidelně dohánělo, co se na začátku
prolajdalo.
Kvalita výroby byla poměřována dosažením, či nedosažení plánovaných výtěžností a úspěšností přejímek tzv. 1. nebo
2. kontroly. Zvyšování výtěžností oproti plánu se nevyplácelo, protože plánovači automaticky zvedali laťku a ohrožo-
vali tak dosažený výdělek. Smutnou pravdou je skutečnost, že se nepodařilo plně realizovat zásadu, že kvalita výrobku
je dána kvalitou procesu, a kvalita byla poměřována hlavně závěrečným testováním, což s jistou mírou nadsázky mů-
žeme označit jako vyhledávání kvality, nikoli její systematické řízení. Na druhé straně je pravdou, že co do spolehlivosti
se mohly rožnovské výrobky poměřovat se světovou produkcí, což se o výrobcích ze zemí RVHP už tvrdit nedá. Zde
jsme se rozhodně nedrželi hesla SSSR náš vzor.
Bylo dosahováno slušných výsledků, v případě tzv. ekonomie výroby někdy i za využití manipulace s čísly. Dobrý ve-
doucí dílny vždy dbal na to, že v časech hojnosti myslel i na časy zlé. Díky zatajování skutečných (dobrých, nebo lépe
řečeno lepších než plánovaných) výsledků ve výrobě germaniových tranzistorů vznikl při ukončení výroby úžasný
problém, protože byla„našetřena“ několikaměsíční produkce VF tranzistorů a nebylo vůbec jednoduché ji legalizovat
a ani rozkrást se to moc nedalo, protože všichni amatéři široko daleko byli už dávno dobře zásobeni. Zmíněné tranzis-
tory se ještě na počátku 90. let používaly pro osazování kanálových voličů pro televizní přijímače a v konvertorech pro
IV a V TV pásmo u starších televizorů.
Je nutno přiznat, že inflace byla minimální, ale platy se měnily jen zvolna, obvykle jednou za několik let, což bývalo
spojeno s šílenou administrativní šarádou, aby se dokázalo, že zvýšení mezd či platů je podloženo růstem produktivi-
ty práce. Meziroční nárůsty platů musely být podloženy tzv. prověrkami efektivnosti, kde naivně poctiví trpěli a pro-
dělávali, kdežto ekvilibristé s čísly pravidelně vítězili.
Myšlenka prověrek efektivnosti nebyla v podstatě špatná, ale její praktické uplatňování vedlo spíše k ostražitosti, jak
udržet status quo, nežli usilovat o pokrok. Na základě výsledků uplynulého období byly úkoly provozům rozepsány
s nějakým růstovým koeficientem a provoz následně rozporoval, jak to nejde realizovat, a následovalo oboustranné
složité jednání. Provoz, který zadání nesplnil, byl v ohrožení nulového nárůstu mezd a také to byl úspěšný nástroj, jak
případně odstavit nepohodlného vedoucího. Nabízí se srovnání s dobou po roce 1989, kdy jsme vlastně každoročně
dělali něco podobného, ovšem princip byl poněkud jiný. Obchodní partner očekával, že předložíme nabídku dodávek
za takových podmínek, že bude lepší než externí i vnitrokoncernová konkurence. Zda jsme tam zahrnuli růst mezd,
servis, rekonstrukce, bylo většinou naším problémem. Mohli jsme si tedy vytvářet budoucnost…
Ale zpět před rok 1989. Pokud se alespoň trochu dařilo, byla na pracovištích docela pohoda. Mohu doložit pouze na
základě vlastních zkušeností. Jestliže vše běželo dle plánu a očekávání, zbýval čas i na vlastní „zájmovou“ činnost.
Nejblíže náplně práce bylo vymýšlení zlepšovacích návrhů, hlavně pak v měsíci zlepšovatelů. Skutečné ZN (zlepšo-
vací návrhy) byly ovšem obtížně realizovatelné, protože vyžadovaly spolupráci několika lidí z různých útvarů a také
prostředky na realizaci. Pokud se nejednalo o úspory zlata či podobného strategického a devizově náročného mate-
riálu, nápady se povětšinou utopily v oceánu byrokracie. Jediným lékem, jak udržet takový zlatonosný ZN při životě,
bylo najít vhodného „sponzora“ neboli vlivného vedoucího, který byl vhodně smluvně zainteresován. Proto se hojně
podávaly ZN nenáročné na realizaci, kde úspory byly relativně malé, nebo žádné či obtížně doložitelné (zvýšení bez-
pečnosti práce). Tady se drobné odměny určovaly dle tabulkových koeficientů, případně věcnou odměnou – to ze-
jména během měsíce zlepšovatelů. Typickou odměnou byly hodinky Prim, kvalitní československý výrobek, dodnes
mámněkolik funkčních vzorků. Skutečně smysluplná racionalizační opatření si cestu k životu razila několik let a to mu-
sela být podpořena řadou usnesení, ředitelských příkazů i překonáváním žabomyších sporů. Asi je vhodné uvést kon-
krétní příklad – IO se montují na tzv. soubory přívodů (anglicky lead frames, pražsky plechové podložky). Ty se původ-