Basic HTML Version
139
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
vyvolat netušené obtíže a jejich nápravou si občas pomoci k trošce peněz. Dařilo se to zejména u zařízení z kapita-
listické ciziny, kde byl servis šíleně drahý a časově obtížně dostupný. Přesčasová práce vycházela přece jen o mnoho
levněji než zahraniční servis. Smlouvy o pravidelném externím servisu se začaly praktikovat až v 80. letech. Postupně
s poznáváním výrobní technologie a snahou o její opravdovou reprodukovatelnost jsemmusel překročit hranice dílny
a budovat dobré vztahy s laboratořemi a dalšími pracovníky vývoje. Problematika pájitelnosti, stavové diagramy sli-
tin stříbra a cínu, teplotní odolnost součástek a mnoho dalších„drobných problémů“ činilo náplň pracovní doby zají-
mavou. Středem pozornosti zůstávala technologie pouzdření, tajuplný mechanismus polymerace termosetů, složení
pryskyřice, vlivy skladování na zpracovatelnost a dosažené výsledky, to vše při absenci vhodné literatury či tech-
nických informací vyžadovalo mravenčí experimentátorskou práci. Vznikla malá neformální technologická skupina
a pokusy statisticky vyhodnotit získané výsledky. Po velkých diskusích se podařilo prolomit informační embargo stran
pouzdřicích termosetických hmot. Jednání s dodavateli byla totiž uzurpována vedoucími pracovníky VaV a zdálo se
být krajně nepřijatelné, že by se odborných diskusí mohli účastnit lidé z výroby. Ale stalo se a dodavatelé pochopili, že
se v problematice dost vyznáme a máme mnoho informací, které výrobcům pouzdřicích hmot mohou být užitečné.
Ke konci 70. let se v Tesle dosti intenzivně pracovalo na problematice spolehlivosti polovodičových součástek. Výroba
poměrně striktně vycházela z hodnocení nastaveného podle již zmíněných amerických vojenských norem, tzv. MIL
standardů. Zatímco na Západě se dle těchto standardů kvalifikovaly procesy a následně se kontrolovala spolehlivost
nastavení procesů, my jsme podrobovali zkušebnictví 100 % produkce (tím je myšleno zkoušení 100 % produkce, tedy
celý objem výroby). Nebyla vůle nebo odvaha se zabývat tím, že i některé naše procesy jsou natolik stabilní, že je eko-
nomicky nesmyslné provádět drahé masové zkušebnictví na celém objemu výroby, a navíc že to ani nemůže mít vliv
na spolehlivost součástek v provozu. Celá produkce byla například podrobována statickým teplotním cyklům –55 °C
až +125 °C v deseti opakovaných cyklech s definovanou strmostí náběhu mezních teplot. Náklady na získání zařízení
schopného testovat denně tuny součástek a energetická náročnost provozu takového zařízení byly značné a to vše se
podílelo na našich neuvěřitelných nákladech. ( Metodika: kusové měření v teplotních komorách pro vyšší teplotní řady,
postupné tolerance hranic; vzorkování produkce při typových periodických zkouškách a přejímkách)
Ale to je velmi rozsáhlá problematika, byla a je předmětem práce odborných týmů a není ji možné vtěsnat do něko-
lika vět. Ve snaze poznat co nejlépe optimální podmínky zpracování těchto materiálů jsme vlastně fungovali pro tyto
dodavatele zmíněných reaktoplastů jako obrovská testovací laboratoř. „Odměnou“ za předané výsledky našich testů
pak byly několikadenní semináře na téma vývoj montážních technologií, zejména pak vývoj a konstrukce pouzdřicích
hmot atd. Semináře navíc naši dodavatelé organizovali v zahraničí a zpravidla v době konání některé z výstav Elektro-
nika či Productronica. Viděli jsme výrobu pouzdřicích hmot a zjistili, odkud pocházejí jednotlivé komponenty, a rázem
bylo jasné, že tohle RVHP zorganizovat nedokáže. Výchozí nosná pryskyřice pocházela z Japonska, plnivo z různých
zdrojů – převážně přírodní krystalický SiO
2
(Tasmánie, Brazílie) a další komponenty z různých zemí. Pojem globalizace
sice ještě nebyl v oběhu, ale věci už byly v globálním pohybu. Neopominutelnou zajímavostí byla skutečnost, že ve
vlastním provozu výroby, respektive míchání a zpracování komponentů pracovali výhradně lidé tmavé pleti, což bylo
v Evropě přece jen trochu neobvyklé. Vysvětlení? Experimentálně je prokázáno, že lidé tmavé pleti jsouméně náchylní
ke kožním onemocněním. Epoxidové pryskyřice asi nejsou tak úplně nevinné, tedy určitě ve fázi zpracování před
jejich konečným vytvrzením.
Získané poznatky se do praxe uváděly poměrně ztuha. Pouzdřicí hmoty se nejprve nakupovaly jako granulát, který se
do formy sypal odměrkou. Po prokázání souvislosti homogenity pouzdra a použitím předlisovaných tablet byl zakou-
pen tabletovací lis. Zároveň jsme objevili nepoužívaný lis pro tyto účely, který byl „nevratně poškozen“. Bez dokumen-
tace jsme lis rozebrali a podařilo se kritické díly znovu vyrobit a uvést do provozu. Stali jsme se soběstačnými v přípravě
tablet (každá forma pro jiný typ pouzdra vyžadovala jinou gramáž tablet) a klesla spotřeba. Dodavatel reagoval tak,
že nabídl dodávku tablet bez zvýšení ceny. Tento příběh ovšem trval ve skutečnosti několik let. Postupně se podaři-
lo prosadit do procesu i VF předehřev tablet pouzdřicí hmoty a výsledky už byly opravdu srovnatelné s tím, co jsme
věděli od dodavatelů.
To se ovšem odehrávalo až v 80. letech, kdy trochu povolily ledy a taky bylo jasné, že embargo neembargo byznys je
byznys a my se bez dodávek od kapitalistů neobejdeme. Ostatně ceny, které jsme platili, byly pro dodavatele natolik
atraktivní (na rozdíl od běžného trhu), že všechna„dobra“ jsme si bohatě zaplatili, jen trochu jinak. Při jednom z těchto
několikadenních výletů za poznáním mi jeden z hostitelů nabídl, že bych mohl vidět skutečnou výrobní linku, ovšem
pokud risknu, že se odpojíme od oficiální delegace. Neváhal jsem, i když se tradovalo, že nás někdo stále hlídá, ale asi
jsme byli malé rybky a náš neplánovaný tajný výlet neměl žádné následky. Tak se mi podařilo projít montážní linkou