Basic HTML Version
138
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
delně, k velké spokojenosti osazenstva. Je potřeba si uvědomit, že to byla doba, kdy ještě neexistovaly kopírky a člo-
věk znalý krasopisného písma býval ceněn. Postupně jsme se s osádkou dílny docela sblížili a občas vyrazili na výlety
či piknik v přírodě. Časem jsme se poddali atmosféře doby a naše mimopracovní činnosti spojili s pláštíkem brigády
socialistické práce, neb jsme na pečená kuřata i jiné občerstvení či zájezdy dostávali od firmy finanční příspěvky za
účelem stmelování kolektivu. I v tomto případě vznikla četná fotodokumentace ilustrující naše povětšinou nevinné
zábavy. Nechyběly ani bohatýrské zápisy do kroniky brigády z akcí, které se sice konaly, ale zpravidla s poněkud jiným
obsahem, než bylo dodatečně zapsáno v kronice. Dlužno přiznat, že součástí činnosti brigády byly i opravdu prospěš-
né akce jako podpora dětí ve zvláštní škole a dětských domovech, mateřských školkách, a to osobně i finančně. Nelze
opomenout, že v rámci společných výletů jsme měli možnost poznat, jak nelehko žijí některá děvčata na valašských
kotárech, kdy denně šlapou půlhodinku na autobus a po práci je čeká ještě starost o skromné hospodářství rodičů.
O některé odlehlé samoty neměla ani družstva zájem.
Po pracovní stránce to pro mne byla zcela nová problematika, plno chemie a strojařiny, kterým jsem mnoho nerozu-
měl a taky se mi nelíbily, protože tu zdánlivě chyběla elektronika a vlastně i fyzika. Opatrně jsem pozoroval dění na
dílně a snažil se pochopit, oč tu vlastně běží. Návodky a předpisy, tedy dokumentace, podle které se vyrábělo, byly
v prabídném stavu, spíše bylo preferováno ústní podání aměl jsemdojem, že technologii a výrobní postupy stanovuje
nejstarší na dílně – a nebylo to daleko od pravdy. Postupně jsem začal pomáhat seřizovačům, protože jejich hlavními
nástroji údržby bylo kladivo, hasák a hrubá síla, jen zřídkakdy fortel a opravdu zlaté české ručičky. Mnoho zásahů do
zařízení se tak stávalo nevratnými a pracovní nástroje musely do opravy. Nejvíce mne přitahovaly pouzdřicí (vstřiko-
vací) lisy – směs tajuplné hydrauliky řízené velmi jednoduchým reléovým systémem, kde se pletlo napětí různých
úrovní bez jakéhokoliv varování v podobě třeba barevných vodičů. Jednalo se o výrobek bývalé NDR a byly to dosti
potměšilé stroje bez potřebných bezpečnostních zábran a vlastně životu nebezpečné.
Lisy si zaslouží zvláštní pozornost. Na nich se dá docela dobře prezentovat lesk a bída socialistického průmyslu –
nedostatek pokročilých materiálů byl obcházen řešeními hodnými možná Edisona, či dokonce mistra Leonarda
a výsledek splňoval požadavky na výrobu polovodičů jen z části. Důsledkem levného řešení pak byla obecně ne-
spolehlivost procesů, vysoké provozní náklady a nemalá bezpečnostní rizika. Je to asi tak, jako když někdo nařídí,
že se musíme dostat na Měsíc za každou cenu, a vy oprávněně namítáte, že nemáme potřebnou raketu, a zadavatel
řekne nevadí, postavte schody, bude to sice trvat trochu déle, ale dostaneme se tam. Klíčovým agregátem pouzdři-
cích lisů pro termosety (nyní je platný termín reaktoplasty) je hydraulický systém, který jednotlivým součástem do-
dává potřebnou kinetickou energii a umí ji také potřebně řídit a rozdělovat do jednotlivých mechanismů lisu. Jiná
síla a rychlost je potřeba pro uzavírání a uzamčení vlastní vstřikovací formy, jiná pro vstřikování plastické pouzdřicí
hmoty, jiná pro otevírání formy atd.
V lisech z produkce NDR bylo použito jedno zubové čerpadlo s konstantní rychlostí průtoku hydraulické kapaliny. K ří-
zení pohybu byly použity jednoduché škrticí přepadové ventily a elektromagnetické ventily pracující v režimu ano –
ne. Pro rychloposuvy byly využity vaky se stlačeným plynem. Je logické, že takový systém byl sám o sobě neobyčejně
hlučný (zubové čerpadlo). Řídicí systém vydával při přepínání funkcí zvukové a mechanické rázy a pracoviště s řadou
takových strojů vypadalo jako zvuková kulisa bojiště z 1. světové války. Vlastnosti těchto strojů mne velmi vzrušovaly
a drahnou dobu jsem se pokoušel je trochu umravnit. Ve skutečnosti to bylo ovšem proveditelné pouze z nepatrné
části. K těm časům se váže jedna historka, která vystihuje poměry. Bylo to v období, kdy plán výroby byl zákon a byla
na něm závislá významná část platů, hlavněTHP. Kapacity se honily předevšímextenzivně, tedy rozšiřováním (mnohdy
neefektivních investic). Tehdejší vedoucí provozu někde vyštrachal, že v piešťanské Tesle mají jeden nevyužitý lis na
pouzdření, a chtěl ho získat, strhla se přestřelka, do které byli zataženi až okresní tajemníci KSČ, kteří se trumfovali
v argumentech o potřebnosti zmíněného stroje v Rožnově či Piešťanech. Tak se jednoho dne ocitl onen lis na rampě
Béčka, tedy budovy, kde jsme sídlili. Jenže ten stroj byl nepříliš zdařilý prototyp, který se nikdo ani nepokusil uvést
do chodu. Po nastěhování a připojení ho vlastnoručně velký šéf se svým pobočníkem zbavovali vrstvy konzervační
vazelíny, protože i nejvěrnější nohsledové se skrývali – stroj totiž doprovázela nevalná pověst, která se ukázala být
skutečností, a tak i u nás stroj stál asi 14 dní opuštěn a nikdo se neměl k jeho uvedení do chodu. Pak ale uhodilo, šéf,
tedy soudruh vedoucí si mne zavolal a sdělil mi, že koncem týdne přijede okresní tajemník na kontrolu, jak stroj využí-
váme, a je tedy nezbytně nutné ho uvést do provozu, nebo bude malér. Slíbil odměnu tuším celých 1000 Kčs (to byla
polovina mého měsíčního platu), když ho zprovozním. Chybělo tam asi 50 % elektrovýzbroje, a tak jsem drátoval za
pobavení „zkušenějších“ kolegů. V noci před příjezdem delegace stroj na „sucho“ začal fungovat a podařilo se před-
vést i celý technologický cyklus, a to tak, že jsem spolu s parťáky ručně pomáhal příslušnýmventilůmdo správné polohy.
Šaráda se podařila a mouchy byly vychytány asi do týdne a i slíbená odměna byla. Byl to jistým způsobem návod, jak