Basic HTML Version
137
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
Od jara 1974 mé neshody se soudruhem vedoucímnarůstaly a ani smírčí soud u výrobního náměstka nepřinesl očeká-
vanou změnu ve vztazích, a tak jsem se rozhodl odejít z Tesly. Obešel jsem rožnovské podniky a dohodl se o nástupu
do nového výpočetního střediska podniku Loana, v Tesle dal výpověď a mnul si ruce. Podcenil jsem ovšem svého sou-
peře, tedy svého vedoucího. On totiž měl ještě funkci tzv. okresního instruktora KSČ při CZV KSČ v Loaně a tam vyčeni-
chal moje úmysly, a tak v den, kdy jsem šel podepisovat nástup do nového zaměstnání, mi soudruzi laskavě sdělili, že
se nic nekoná. No, na nějaké soudy pro řešení pracovně správních sporů v té době nebylo ani pomyšlení a musel jsem
pokorně zpět do Tesly, trochu vylekaný, že budu první nezaměstnaný za socialismu. Udivilo mne, jak soudruh vedoucí
pečlivě prostudoval mé majetkové poměry a zapojil i třeba bytovou komisi, zda bych nešel nějak skřípnout, a byl do-
cela zklamán svými zjištěními, že nejsem na fabrice až tak závislý. Výroba malovýkonových tranzistorů byla zakrátko
přesunuta do Tesly Piešťany a v Rožnově zůstaly právě ty výkonové, a to až do roku 1988.
Naštěstí se ani soudruzi vedoucí neměli mezi sebou moc v lásce a bylo mi umožněno začít znovu na jiném pracovišti.
Pochopitelně za méně peněz a v docela jiné funkci – řadového technologa bez podřízených.
První měsíc na novém provoze – montáž IOPF a Ge tranzistorů – jsem vyděšen a v tichosti prožil na dílně členění a pá-
jení systémů IOPF. Dostal jsem, jak jsem pochopil později, nesplnitelný, zlomyslný úkol – popsat postup a definovat
optimální nastavení rýhovacích nožů na příslušném zařízení. Jednotlivé čipy se oddělovaly z křemíkové desky po-
dobně, jako se pracuje u sklenáře, rýhováním křemíkové desky diamantovým nožem a ve dvou pravoúhlých souřad-
nicích a v rozestupech daných velikostí čipu. Si deska byla nalepena na rozpínací fólii. Následovalo rafinované rozlo-
mení na jednotlivé čipy. Hranu sklenářského stolu tu nahradil skleněný válec o určitém průměru, ve vztahu k tloušťce
křemíkové desky a velikosti čipu. Po přejetí desky skleněným válcem došlo k rozlámání desky na jednotlivé čipy. Roz-
tažením fólie ve zvláštním přípravku byl umožněn přístup speciální jehlou ve tvaru čipu k jednotlivým součástkám.
Žádoucí ovšem bylo, aby zlomy přesně sledovaly stopu po rýhovacím noži. Zdánlivě jednoduchá věc, ale podmínky
řezu měly několik těžko uchopitelných proměnných – kvalita samotného diamantového nože odvislá od dodavatele,
přítlak nože, rychlost řezu, úhel nože, orientace hrany a v neposlední řadě i charakter a orientace krystalografických
rovin vlastní křemíkové desky s čipy. Sklo jako amorfní materiál se řeže báječně a ani to nemusí být diamantem.
Monokrystalická křemíková deska má přirozenou schopnost lámání podle krystalografických rovin a má tendenci
vzdorovat záměrům člověka. Bez dostatečně přesných měřicích pomůcek tedy bylo nastavení stroje hlavně věcí citu,
zkušeností a snad i intuice. Vrhl jsem se na zadání s pomocí ničení spousty „cvičných“ křemíkových desek a pokusem
úkol zdolat pomocí statistiky neúspěchů.
I když byl měsíc pro takovou práci směšně krátká doba, podařilo se mi dát do kupy slušnou hromádku dat a pokusit
se formulovat nějaké závěry. Zřejmě úsilí o systematický přístup k řešení úkolů vyvolalo podezření starších kolegů, že
by se mnou mohly být problémy. Tato zkušenost ve mně zanechala hlubokou stopu a o pár let později se mi poda-
řilo tuto neefektivní operaci nahradit moderní technologií. Potřebnou dokumentaci nové operace si výroba musela
v rozporu s podnikovými pravidly připravit sama. Rýhování bylo nahrazeno řezáním, operace byla sice technologicky
složitější i nákladnější, ale umožnila zpracování i desek silnějších rozměrů se stoprocentní výtěžností. Potřebná zařízení
jsem získal (ukradl?) jako nevyužitá z VÚST Praha a Tesly Vrchlabí, kde se nepodařilo tuto technologii zprovoznit…
Po krátkém působení na pracovišti plném pohledných děvčat a i jinak příjemném pracovním prostředí jsem byl
přesunut do „sklepa“, tedy přesněji přízemí objektu B, dnes označeného jako M2. Zde se nacházelo téměř tajemné
pracoviště pouzdření IOPF do plastické hmoty (přesněji termosetu ve vyhřívané kovové formě), jakož i tzv. dokončo-
vací operace spojené s úpravami pouzdra IO před konečným testováním. Přestože tu byla pro mistry a technology
malinkatá kancelář, bylomi stanoveno postavit své pracoviště (kancelářský stůl) přímomezi pouzdřicí lisy. Bylo to hluč-
né a dosti nečisté pracoviště díky zbytkům vytvrzené pouzdřicí hmoty, bez klimatizace, a jak jsem později zjistil, bylo
tu v létě vedro, v zimě naopak profukovalo a nebyla ani nouze o poprašek sněhu na pracovišti, zvláště po mrazivém
víkendu. Ideální pracoviště pro případnou duševní aktivitu.
Postupně jsemse s novýmpracovištěmsmířil a shledal, žemá i přednosti. Díky jeho neatraktivnosti semdlouho necho-
dily žádné exkurze ani šéfové. V době mého převelení tu nebyl ani technolog a vše se řídilo tak trochu samospádem
a věci se řešily, až když začaly být problémy s plněním plánu nebo si někdo z navazujících pracovišť stěžoval na kvalitu.
Na pracovišti pouzdření pracovaly většinou už dosti dospělé dámy, které ve svých mladších letech koukaly do lupy,
a nyní jim už na takovou práci zrak nestačil. Byly to však dámy velmi uznalé a povětšině rozšafné. Samozřejmě jsem
byl zde zaměstnanými dámami nejdříve testován, neb všichni přítomní rychle pochopili, že tu nejsem za odměnu,
a bylo tedy nutno zjistit, co asi bylo důvodem tohoto ocenění. První zadání, kterého se mi dostalo, bylo krasopisně
vyplnit lidovou říkankou předtištěnou gratulaci k nějakému svátku. Gratulace jsem pak vyráběl dalších šest let pravi-