Basic HTML Version
133
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
lidových písní a vedli řeči. Stačilo navrhnout a šlo se, záminky nebylo třeba hledat. Vztahy na tomto pracovišti i mimo
ně byly plné vzájemného porozumění a někdy i více. Svátky, narozeniny, svatby byly neopominutelné důvody našich
setkání.
Ty„zlaté“ časy vydržely až do jara 1969, kdy začalo přituhovat, dokončovala se budova M8, kam se měla výroba polo-
vodičů přestěhovat, a já odešel v dubnu„na vojnu“ neboli ZVS (Základní vojenská služba – zpravidla dvouletý, povinný
pobyt v ozdravných zařízeních armády).
V druhé polovině šedesátých let překročil závod své původní hranice. Stavby charakteristické „baťovskou“ architek-
turou byly doplněny v nové části areálu (padlo jí za oběť i pár rodinných domků) velkými halami pro nové provozy,
které byly dokončovány v průběhu 70. let. Nové objekty energetiky, hala pro strojírny, nová galvanovna, výroba poly-
krystalického křemíku, nástrojárna, sklady, hala pro výrobu monokrystalu a také nový objekt pro výrobu polovodičů
s označenímM8, který měl poprvé v historii podniku výlučné určení – pro polovodiče. Nebyla to ale tak zcela pravda,
protože všechny průmyslové objekty té doby musely odpovídat požadavku na možný přechod na výrobu vojenské
techniky. Jednalo se tedy o mohutnou železobetonovou budovu s vysokým stropem a nízkým suterénem. Strop su-
terénu byl schopen unést více než dvě tuny na metr čtvereční. Budova byla rozdělena na několik „lodí“ určených pro
jednotlivé etapy výroby polovodičů: výrobu křemíkových desek, výrobu čipů, montáž – pouzdření.
Návrat z vojenské služby v roce 1971 byl do jiného prostředí. Původní pracoviště bylo přestěhováno do již dokončené-
ho objektu M8 a také rozděleno na dva samostatné výrobní provozy – výrobu čipů (tehdy jsme říkali výroba systémů
IOPF) a montáž. Protože při reorganizaci bylo s pracovníky nakládáno dílem jako za feudálních časů, noví šéfové si nás,
obyčejné smrtelníky, rozebrali bez ohledu na to, co by kdo chtěl dělat. Ocitl jsem se na středisku montáže tranzistorů
a zjistil, že jsem zařazen jako seřizovač montážních zařízení, která byla promne úplnou novinkou. Ono se totiž za ty dva
roky mé ZVS dost změnilo. Také technologie montáže by potřebovala zvláštního výkladu, aby byly souvislosti srozumi-
telné. Hala neboli loď určená pro výrobu – montáž tranzistorů – obsahovala úplný soubor zařízení pro sestavení malo-
výkonových i výkonových křemíkových tranzistorů v kovových pouzdrech. Od sestavení do pouzdra, přes zapouzdření
až po závěrečné testování. Během krátkého času se ukázalo, že taková organizace provozu není optimální ani dosta-
čující plochou, zatížená složitou přepravou polotovarů a materiálu – a tak se některá dílčí pracoviště po čase opět
stěhovala. Nejprve jsem pár týdnů pracoval na montáži malovýkonových tranzistorů jako seřizovač termokompres-
níchmašinek s názvem27Y. Obdivoval jsemděvčata, kterápomocímikromanipulátorunaváděla zlatý drátek oprůměru
pouhých 25 μm na plošku tranzistoru o velikost 100 x 100 μm. Běhal tam tenoučký plamínek, který se ve správnou
chvíli „mrsknul“, přetavil ve správné vzdálenosti zlatý drátek a vytvořil na každém konci kuličku o průměru 50 μm.
Za pomoci skleněné trysky (kterou si musela děvčata umět nad plamenem vytáhnout ze skleněné trubičky a pod mi-
kroskopem sama nabrousit) provedla kontakt, tedy termokompresní spojení zlatým drátkem na správném místě čipu
a patičky budoucího tranzistoru.
Práce seřizovače byla plně odvislá od zájmu, iniciativy a schopností toho kterého. Vysvětlení funkčnosti svěřených
strojů, či dokonce nějaký servisní manuál jako by neexistovaly. Každý seřizovač byl tedy vlastně samoukem, což se pro-
jevovalo tím, že šikovní byli na roztrhání, protože si je děvčata od zařízení vyžadovala, zatímco méně šikovní si vystačili
s minimem práce – většinou za stejné peníze jako ti šikovnější. Ovšem ta přízeň spousty mladých, pohledných děvčat
stála za trochu úsilí a určitě nelze opomenout určitou profesionální radost z práce oceňované spolupracovníky.
Každý výrobní provoz měl svou dílnu údržby. V podniku sice byla centrální údržba, která se měla starat o prevenci
a generální opravy, ale co pamatuji, tento záměr nikdy nefungoval, a to i přes řadu různých směrnic a organizačních
opatření. Bylo tedy jednak životní nutností a také věcí prestiže, aby každý vedoucí provozu vybudoval co nejlépe stroj-
ně i personálně vybavenou údržbu. Zde se pak vyráběly náhradní díly k zařízením (výrobci měli obvykle neskutečně
dlouhé dodací lhůty, o cenách nemluvě), různé mechanizační pomůcky, prováděly se opravy všeho možného typu
a hlavně pracovat na údržbě znamenalomít možnost vyrábět užitečné doplňky pro domácnost, které nebyly k sehnání
v obchodě. Nakoupit tehdy spojovací materiál – šrouby a podobně – bylo téměř nemožné. Ještě že tu byla TESLA.
Kasta údržbářů byla velmi zvláštní – dílem lidé nějak zavázaní provozákovi, tedy vedoucímu provozu (poskytování slu-
žebního volna, účast na listině fondu vedoucího), jednak zavázaní ostatním spolupracovníkům (výpomoci na stavbě
domku atd.).
Dokázali si své posty dobře ohlídat, aby neměli příliš práce a zbyl jim dostatek času na plnění „smluvních“ služeb. Pa-
matuji se, že jednu dobu ve své rozvernosti pořádali údržbáři soutěž, kdo toho za měsíc méně udělá, ale nesmí být
nadřízeným přistižen při nečinnosti.