Basic HTML Version
132
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
měly nemalý rozptyl, stabilita či standardizace procesů byla téměř utopie. Tedy, tak jsem to tehdy vnímal. Na krátkou
dobu se zde setkaly mé cesty s Ing. Valíčkem, se kterým jsme se znovu profesně potkali až po roce 1989.
Obecně jsem vnímal vztahy na pracovištích v té době jako do jisté míry kastovní. Technici si dosti zakládali na svých
znalostech, možná spíše na postavení, a předávání znalostí a zkušeností nebylo příliš zvykem, zvláště pak směrem
k dělníkům. Takto se, možná podvědomě, utvářela postavení výjimečnosti či nepostradatelnosti. Snad se zde proje-
vovala i obava z přílišné iniciativy, která nebývala vnímána vždy pozitivně. Pomáhala tomu také absence skutečného
podnikového vzdělávání, které sice existovalo, ale omezovalo se na obecné poznatky, školení bezpečnosti práce
a zcela nezáživné metody řízení socialistického podniku. Ostatně až do roku 1989 nebylo běžným zvykem dělit se
o znalosti či zkušenosti, zejména mezi nadřízeným a podřízeným, neb to přímo ohrožovalo osobní kariéru nadřízené-
ho a ve svých důsledcích bylo základem stagnace. Myslím, že jedinou technicky osvětovou institucí byla ČSVTS, která
pořádala pro zaměstnance přednášky na témata z oblasti technologie výroby a užití součástek. Vždycky jsem měl
pocit, že se jedná o poloilegální činnost, protože technici z výroby byli účastí na těchto přednáškách podezřelí z vy-
hýbání se práci. (ČSVTS – Československá vědeckotechnická společnost, po roce 1990 je jejím nástupcem Český svaz
vědeckotechnických společností, historie sahá až do 19. století).
Pracoviště epitaxe, na kterém jsem začínal svou pracovní dráhu, bylo vpravdě alchymistickou dílnou. Bezpečnost
práce byl určitě pojem, kterým jsme lehce pohrdali. Dnešním okem by provoz takového pracoviště byl určitě označen
za nesmírný hazard a pracoviště by ani nemohlo být schváleno k provozu. Velmi krotce jsme tu zacházeli s koncent-
rovanými kyselinami, přímo na pracovišti vyráběli plynný chlorovodík, ručně přelévali trichlorsilan, koncentrovanou
kyselinu sírovou, odsávání povětšině bylo jen z digestoří či skladovacích skříní, „klimatizace“ byla dána jen počtem
a velikostí otevřených oken. Zplodiny procesů bohaté na hořlavý fosfor a jiné nechutnosti se nekorodující novodu-
rovou (plastovou) trubkou odváděly prostupy jednotlivých etáží na střechu, kde se družily s valašským ovzduším.
Veškerá regulace průtoku technologických plynů ve výrobních zařízeních (vodík, kyslík, dusík) byla výhradně ruční
a obsluha měla v rukou zodpovědnost, zda proces proběhne podle předpokladů, nebo se něco zvrtne, či dokonce
bouchne. Zařízení na přípravu epitaxních vrstev (sloužící k vytvoření monokrystalické Si vrstvy s opačnou vodivostí
oproti nosné podložce) byla vlastně obrovská plechová skříň s mnoha dvířky, plná skleněných trubiček, propojovacích
a regulačních ventilů a dalších podivností jako Kippův přístroj na výrobu chlorovodíku, vodou vyhřívaný sytič trichlor-
silanu. Jedinoumechanizací byla do série zapojená časová relé, která určovala trvání jednotlivých kroků, avšak veškeré
úkony nastavení procesu bylo nutno provádět ručně.
Vlastní reaktor představovala dvouplášťová trubice z křemenného skla, ve které se vyhřívala grafitová podložka na tep-
lotu okolo 1 100 °C vysokofrekvenčním generátorem – zvyšování a pokles teploty se opět řídily ručně a kontrola tep-
loty byla prováděna pomocí optického pyrometru, podobně jako v hutích. Dvojitým pláštěm křemenného reaktoru
proudila průmyslová chladicí voda. Jest s podivem, že jsme v těchto podmínkách dokázali docela slušně vyrábět. Sa-
motné provedení technologické operace bylo spíše za odměnu, protože přípravné práce trvaly déle a byly složitější
a možná i nebezpečnější než vlastní výrobní úkon. Značně trpěla ústroj a výstroj osazenstva – ponožky měly životnost
tak jednu směnu, protože koncentrovaná kyselina sírová se chovala podobně jako rtuť a při přelévání z 25 litrového
skleněného obalu, bez jakékoliv mechanizační pomůcky, se dosti hněvala a prskala drobounké kapičky, které dokonaly
dílo zkázy nejen na ponožkách.
Pracoviště epitaxe bylo považováno za cosi unikátního, a tak to chodili okukovat různí pánové ze škol či jiných, ne
právě vzdělávacích institucí, kteří výkladu, co tam provádíme, občas zhola nerozuměli. Používaly se dvě základní
technologie. Zprvu růst polykrystalické vrstvy značné tloušťky (řádově stovky mikrometrů), která pak převzala funkci
nosné křemíkové desky, a původní monokrystalická deska se odbrušovala na sílu vhodnou pro vytvoření struktury
budoucího tranzistoru. Pokročilejší technologie spočívala v růstu další monokrystalické vrstvy s parametry vhodnými
pro vytváření budoucí struktury tranzistoru. Zařízení pro růst epitaxních vrstev mělo kromě výrobního označení přá-
telský název Lída na památku mé studentské lásky. Do vnitřních dvířek zařízení (byla asi čtvera a během procesu se
musela otvírat, aby byl přístup k regulačním ventilům) jsem pravidelně obměňoval seriály kreslených Kantorkových
vtipů (patřičně zvětšené), což vedlo k dalšímu rozptýlení pozornosti návštěv a nelibosti šéfů.
Tuhle dílnu jsem miloval, jednak sem šéfové nechodili, protože mužská část osádky byla dosti nevrlá a vlastně pode-
zřelá, a taky asi proto, že si soudruzi vedoucí (snad) byli vědomi nestandardních podmínek a raději chtěli „nevidět“.
Ostatně dva chlapci z naší čtyřčlenné osádky se krátce po srpnu 1968 nevrátili ze zahraniční cesty.
Sestava dílny byli lidé do třiceti let (včetně dočasně nasazených vývojářů), byla tu báječné děvčata, moc jsme si rozu-
měli, chodili na společné výlety a taky na pivko či vínko do hospůdky zvané „U sprosťáka“. Hojně jsme pěstovali zpěv