Basic HTML Version
115
Výbor lidové kontroly ČSSR
vždy jen určité procento vyhovujících výrobků. Říká se tomu výtěžnost a je snahou, aby byla co největší. U originál-
ních výrobců na Západě bývaly tyhle výtěžnosti hodně vysoké, třeba až 90 % i vyšší a jen u velmi složitých obvodů se
hodnoty pohybovaly pod 50 %. Naše technologie byly ale vždy trochu jiné než originální a materiály také nebyly
nejlepší, proto výtěžnost bývala mizerná, u složitých obvodů třeba jen pár procent. Z toho vyplývaly veliké nároky na
měření i snahy měřit tak, aby co nejvíce prošlo. Pro znalého kontrolora tedy nemohlo být problémem najít nedo-
statky i v technické oblasti, pokud by je chtěl nalézt. Takových možností bylo mnoho. Kvalita výroby primárně záleží
na technologickém procesu. Ten byl definován poměrně podrobnou dokumentací, která byla vydávána technický-
mi úseky. Tyto úseky také měly dbát na jejich udržování, případné doplňování či zařazování změn. Jednou zavedená
technologie mohla být jen stěží neměnná v delším časovém horizontu. Koneckonců technika se vyvíjela, přicházely
lepší materiály, žádaly se úspory, vyšší výtěžnosti atd., atd., a tak změny dokumentace byly přirozené. Na to pamato-
val organizační řád velmi důstojnou institucí změnového řízení. Tato řízení vždy vedl technický náměstek podniku za
účasti navrhovatele a všech, kterých se změna mohla dotýkat. V rámci řízení se návrh změny hodnotil z hledisek všech
pro a proti a konečně technický náměstek jednoznačně o změně rozhodl. Schválená změna se pak promítala do do-
kumentace v příslušné technické kanceláři, kde se též o všech změnách vedla přísná evidence.
Tohle vše byla ovšem jen hezká teorie. Ve skutečnosti existoval ve změnách reálně zaváděných do technologie ne-
horázný zmatek. Nejjednodušší příčinou býval odklad provedení změny v dokumentaci s tím, že se to udělá, až toho
bude více, no a pak se na vše zapomnělo. Leckterý nižší vedoucí si také prováděl všelijaké změny na své triko, aby si
leccos ušetřil či aby operativně reagoval na nějaký jiný problém, třeba na poruchu stroje apod. Nejčastějším důvodem
takových neoficiálních změn bylo zvyšování výtěžností. Pokud se totiž nápad ke zvýšení výtěžností provedl úředně,
mívalo to dopad i na zpřísnění plánované výrobní normy. Když se změna provedla načerno, zůstala norma stejná a pří-
slušní lidé brali větší prémie díky překračování plánu. Mnoho nekontrolovatelných změn také prováděli všelijací zlep-
šovatelé, kteří hledali úspory okrádáním technologie, a když pak takový pokus vyšel, operovali s tím jako s hotovou
věcí. V téhle věci prostě nebyl pořádek, záleželo hodně na příslušných vedoucích podniku, kam až to nechali dojít. Ur-
čitě i zde se daly nedostatky nalézt a pole působnosti kontrolních orgánů mohlo být značné.
V oblasti jakosti produkce bývaly tedy nedostatky a problémy na všech stranách. Zdálo by se třeba, že pak skutečná ja-
kost produkce byla katastrofálně špatná. Jenže ve skutečnosti to nebylo vůbec tak zlé. Působily totiž i pozitivní faktory.
Tak třeba řada poctivých techniků používala, jak je dobrým zvykem, všelijaké nepsané rezervy, čímž produkci zlepšo-
vala třeba i na úkor ekonomie. Prakticky všem záleželo na splnění plánu, už kvůli prémiím, a tak nikdo nestál o nějaké
reklamace a při náznacích problémů bývala dost neoficiálně přijímána všelijaká nápravná opatření. Hlavní však bylo,
že z celé řady deklarovaných parametrů výrobku byly pro uživatele a tedy pro finální zařízení důležité jen nemnohé.
Podle dokumentace prokazatelně špatný integrovaný obvod mohl třeba v televizoru fungovat bezvadně. To bylo dů-
sledkem snahy o alibi na straně uživatelů. Nikdy nevěděli přesně, které z katalogových parametrů výrobku jsou pro
ně podstatné a které ne, a tak pro jistotu chtěli garantovat všechny. Náklady na takový výrobek pak určitě byly větší,
jenže koho to tenkrát zajímalo.
Tyhle všechny a mnohé další aspekty naší produkce jsme samozřejmě znali a dovedli jsme vcelku objektivně posou-
dit i rozumné meze použitelnosti našich výrobků. Ony určitě vyhovovaly pro kdejakou spotřební elektroniku, hodily
se i pro nějaké počítače či pro průmyslové regulace apod. Věděli jsme ovšem dobře, že by bylo nemístným rizikem do-
poručovat naše komponenty pro zařízení, na kterých by závisely vysoké hodnoty či životy lidí. Jenže i tohle se po nás
chtělo. Někdy ve druhé půlce osmdesátých let vzešel od ministra úkol, vyřešit elektronickou regulaci pro atomovou
elektrárnu Mochovce, která se měla stavět. Úkol dostal koncern ZAVT Praha a od nás na to docela vážně chtěli součást-
ky. Samozřejmě žádali i příslušné záruky, že totiž budou v tak náročném zařízení spolehlivě fungovat. Tuhle zakázku
jsem samozřejmě striktně odmítl a tím vznikl vleklý spor. Věc pak měl řešit náměstek ministra Karol Horváth a také na
to svolal ohromnou poradu. Já jsem tam jednoduše prohlásil, že náš koncern součástky pro regulaci atomových elekt-
ráren nevyrábí, a když je někdo potřebuje, ať si je koupí tam, kde je prodávají. Což o to, on by si je byl ZAVT rád koupil
třeba v USA, jenže devizy nebyly. A tak na mne všichni naléhali a Karolko, velice rozezlen, mi to nakonec nařídil. Na to
jednak neměl pravomoc a jednak jsem se ani nedal. Žádal jsem ten příkaz písemně a celé poradě jsem otevřeně řekl,
že ho pak dám tisku i se svým stanoviskem. Ti přítomní se úplně zděsili, ale Karolko zkrotl a najednou už přikazovat
nechtěl. Tak chytrý jako já byl jistě taky a riziko na sebe také brát nechtěl. A tak celá tahle akce v ZAVT nějak živořila,
cosi tam vyvíjeli a nakonec to zahodili a byl pokoj. Tenhle případ také ilustruje složitost situace, kdy se technické pro-
blémy chtěly řešit příkazy shora a kdy záleželo na příslušném vedoucím, zda se nechá, nebo nenechá uřvat. Tyhle stu-
pidní příkazy se ale plnit nemusely, a pokud je někdo plnil, svědčilo to jen o jeho servilitě či neznalosti. Dnes se rádo