Basic HTML Version
114
Výbor lidové kontroly ČSSR
Kontrola VLK ovšem barevné televizory vzala za zvláštní konec. Prokázala, že naladění kanálu s časem určitým způ-
sobem samovolně ujíždí více, než deklarovaná jakost připouštěla. Přitom se jednalo o ty nejvyšší kanály, na kterých
žádný vysílač ani u nás ani v zahraničí nevysílal. Proto si také téhle závady nikdo nepovšiml a nebyly na ni ani žádné
reklamace od uživatelů. Nicméně byla to závada a VLK začal intenzivně jednat.
Pracovníci Tesly Orava, vystavení náporu téhle kontroly, svedli promptně příčinu závady na součástky. V daném přípa-
dě na ladicí diody, tzv. varikapy. Taková snaha převést zavinění na někoho dalšího byla v těch dobách všední záleži-
tostí, i když podle platných předpisů nebyla na místě. Vždyť za finální výrobek plně odpovídal jeho výrobce, a pokud
použil nevhodné či vadné komponenty, byl to docela jen jeho problém. Jenže tahle logika v praxi nefungovala a fetiš
tzv. objektivních potíží po léta platil. A tak to bral i VLK a začal se pídit po těch součástkách. Nakonec to pro něj bylo
další a asi i vítané rozšíření působnosti. Výrobcem těchto diod byla Tesla Piešťany, tedy podnik našeho koncernu. A tak
netrvalo dlouho a objevila se v Piešťanech a tedy i u nás další mohutná prověrková skupina s úkolem prověřit jakost
těch diod. A když už tam měla působit, že by se podívala i na jakost součástek ostatních. Tyhle prověrkové skupiny se
dostávaly jinými cestami i do několika ostatních našich podniků, např. do Tesly Jihlava. Ale v Piešťanech to bylo ten-
krát snad nejdivočejší.
Jakost výrobků v koncernu po systémové stránce náležela mému úseku. Metodicky mi podléhaly úseky jakosti jednot-
livých podniků a já jsem vydával tzv. plány zvyšování jakosti a podobné věci. Jenže oblast jakosti byla jednou z nej-
méně příjemných částí činnosti. Na úsecích řízení jakosti, jak se tomu říkalo, bývali zaměstnáváni většinou velice pro-
blematičtí lidé. Bývalo zvykem odkládat tam neschopné, ale politicky činné či zasloužilé pracovníky, poněvadž tam
v podmínkách trvalého nedostatku součástek a z toho plynoucího podružného významu jakosti nadělali nejméně
škody. Ti pak kolem sebe zase soustřeďovali lidi s ještě menšími schopnostmi, neboť nestáli o to, aby někdo schop-
nější vynikl a třeba zaujal jejich místo. Vedoucí těchto úseků, s výjimkou Tesly Jihlava, bývali většinou strašní pitomci.
Přímo exemplární blb byl tenhle vedoucí v Tesle Rožnov. Ten se v technických sporech oháněl svými politickými funk-
cemi, vyhrožoval lidem, že je politicky zničí, a naprostá neschopnost cokoliv racionálně řešit z něj přímo vyzařovala.
Měl manželku učitelku, takovou strašně nafoukanou buchtu, prý dceru nějakého generála. Nebylo mu trapné vytvo-
řit pro ni ve svém úseku dobře placené místo, ačkoliv o věci neměla ani potuchy. Dost se všichni divili, že si KSČ nechá
dělat takhle ostudu, a kdo ví, co za tím vlastně všechno bylo. Zato byli tihle lidé vyhozeni hned po revoluci s velikým
halasem. Ale zasluhovali si to.
Ve všech podnicích bylo v těch dobách tím nejdůležitějším splnit plán a snahou vedení vždy bylo udat všechny vý-
robky, tedy i ty méně kvalitní. Oficiálně to šlo cestou tzv. odchylky, řečené žebračenky, kterou muselo podepsat něko-
lik vedoucích a kterou se částečně vadná dodávka uvolnila k expedici. Když ani tohle nestačilo, měl pravomoc uvolnit
vadnou dodávku ředitel podniku. Ale to se dělo výjimečně a také to nebylo potřeba. Pracovníci kontroly a řízení jakosti
byli totiž prémiově závislí na plnění plánu podniku jako všichni ostatní, a tak se vždy nějak postarali. Teoreticky měly
ovšem tyhle úseky řízení jakosti veliké pravomoci. Mohly třeba zastavit výrobu, kterou doložily jako nekvalitní, mohly
zavést zpřísnění předpisů pro přejímky, zavést další měření či zkoušky. Nic z toho, pokud se pamatuji, nikdy neudělaly.
Ono to také nebylo jen tak, poněvadž nežádoucí důsledek na plnění plánu byl zřejmý. Já jsem tohle poznal i na vlast-
ní kůži. Jednou v obavě z ještě většího maléru jsem z moci své funkce zastavil výrobu jakýchsi tranzistorů pro vojenské
účely, pro jejich nekvalitu. To byl čin nebývalý a měli mě za blázna. Jenže tohle „hrdinství“ imponovalo jakémusi ge-
nerálovi na Ministerstvu národní obrany a já z toho vyšel s velkou ctí. Na většině těchto úseků řízení jakosti převládala
rutinní atmosféra, nikdo nebyl zvědav na nějaké novoty a na něco, co by lidi tam vystavilo námaze. Objektivně hrál
také roli nedostatek technických prostředků k činnosti potřebných, neboť přednost měla vždy výroba. Za těchto okol-
ností bylo vyžadování tvůrčího přístupu v těchto sférách přímo naivním počinem a po několika marných pokusech
jsem toho také nechal. A tak bylo naprosto jasné, že hrábne-li VLK do těchto stojatých vod, nalezne velice tučná sousta.
Daleko složitější byla ovšem technická problematika jakosti. Cílem bylo dělat ekvivalenty, tedy kopírovat zahraniční
součástky. Kritériem byly měřitelné elektrické parametry, jak je uváděl katalog zahraničního výrobce a jak se opsaly
do závazných technických podmínek našeho výrobku. Po odsouhlasení těchto základních údajů byl sepsán kontrolní
měřicí předpis výrobku a podle něj se pak ve výrobě prováděl celý systém kontroly, tedy elektrická měření kusová,
namátková, klimaticko-mechanické zkoušky, zkoušky životnosti či spolehlivosti. Samotné měření elektrických veličin
těchto součástek je velice složitým problémem a příslušná měřicí zařízení, zvláště pro integrované obvody, jsou velice
nákladná. Nebylo nikdy jednoduché pořídit uspokojivý měřicí park pro daný výrobek a velice často se trpěly různé im-
provizace, které ovšem preciznosti kontroly neposloužily. Nadto existoval stálý tlak na vyšší výtěžnosti výroby. Tyhle
polovodičové součástky se moderně vyrábějí hromadnými technologickými operacemi, kdy se současně vytváří třeba
miliony komponentů. Poněvadž materiály nejsou nikdy dokonale čisté a proces není ideální, vznikne na konci procesu