Basic HTML Version
110
Výbor lidové kontroly ČSSR
politika, neexistovaly možnosti ovlivňování cen podle stavu trhu atd. Tyhle všechny aspekty, pokud musely být ob-
saženy v dokumentaci úkolů, zpracovávaly neuměle technické úseky. Dlouhou dobu to vůbec nevadilo. I když uživa-
telé na počátku úkolu uvažovali v kategoriích zbožných přání a jejich záměry nebyly reálné, nacházel se dobrý odbyt
jinde a problémy nebyly. Jenže jak se trh součástek nasycoval, objevovaly se komplikace. Centrální úřady na to rea-
govaly zavedením tzv. závazných realizačních výstupů státních úkolů. To znamenalo definovat pojmy a ceny výrobků
ze státního úkolu, které budou vyrobeny a prodány. Tyhle státní úkoly byly poměrně dlouhodobé a asi nebylo jedno-
duché přijmout realizační výstup, který měl působit třeba po třech, čtyřech letech. Při absenci obchodních profesio-
nálů se tohle všechno sjednávalo na úrovni techniků a příslušné dohody vůbec neměly formu závazných hospodář-
ských smluv. To se prostě vůbec neumělo a v té době by se také stěží našel partner, který by závazek podepsal. A tak
se přijímalo riziko. Státní úkoly byly totiž stimulovány lépe než třeba úkoly oborové či podnikové, měly vyšší vážnost,
větší prémie. No a za ty roky, však to nějak dopadne. A také to dost dlouho nekonfliktně šlo, i když problémy narůs-
taly. V průběhu osmdesátých let už začínaly vážné potíže. Odběratel, který v etapě otevírání úkolu přislíbil realizační
výstupy odebrat, z nějakých důvodů nemohl dostát příslibu a jiný odběratel se už nenašel. To se týkalo hlavně těch
položek úkolů, které odborníci pokládali za pokrokové a pro rozvoj průmyslu důležité. Tenhle problém se jistě teore-
ticky dal řešit centrálním plánováním a takové snahy také byly. Jenže tak dokonalé centrální řízení zase nebylo a navíc
v něm figurovaly i určité předem nespecifikovatelné faktory. Tak třeba samotné uvolnění deviz na úkol mělo zpravi-
dla vůči plánovanému termínu skluzy. Devizy prostě v kase nebyly a muselo se čekat na nějaké inkaso. Podobně plá-
novaný dovoz zařízení se často zadrhnul, zpozdil a úkoly nemohly řádně probíhat. Chyba často nebyla ani na straně
odběratele a jemu samotnému bylo trapné, že nás dostává do obtíží. Teoreticky bylo možno žádat o změny realizač-
ních výstupů. Pokud se v rámci změny dal nějaký výpadek nahradit jiným přebytkem, nebýval to problém. Když však
šlo o prosté zrušení či omezení výstupu, bývalo to neřešitelné. To totiž zase nabourávalo plánované procento inovací
v průmyslu a SKVTRI neměl zájem na takové změně. Kvůli takovým změnám se psalo ministrům, uváděly se všelijaké
velmi logické argumenty, jenže většinou se změny výstupu nedosáhlo. Tohle administrativní řízení prostě už takové
bylo. Pak tedy došlo k neplnění realizačních výstupů státního úkolu v části odbytu. V podnikové sféře tohle nějak
zvlášť nevadilo, poněvadž objem výstupů se v celkovém objemu produkce podniku většinou ztratil. Kupodivu to ani
nevadilo konkrétním řešitelům úkolu, poněvadž ti byli interesováni na technické problematice a ta zvládnuta bývala.
Takže jediným důsledkem býval prémiový postih pracovníků odpovědných za komplexní průběh úkolů. No a to jsem
byl většinou já s několika spolupracovníky a také jsem takto často o prémie přišel. Zase to byl případ postihu za situaci,
kterou postižený nemohl ovlivnit. Jenže to bývalo běžné a nešlo s tím nic dělat. Tento systém odpovědnosti také vedl
k tomu, že se v podnicích síly koncentrovaly především na honosné státní úkoly, i když jejich výsledky bývaly často
neprodejné. O to méně pozornosti se věnovalo úkolům podnikovým, kde prodejnost výsledků prakticky vždy byla.
S tímhle stavem jsem dost bojoval, bohužel však marně. Z toho všeho je vidět, že ani u nejhonosnějších státních úkolů
nebyla důležitá problematika světové špičky a že hrály roli docela jiné faktory. Tohle ovšem odborná veřejnost i té nej-
vyšší úrovně dobře věděla. Nevěděli to však příslušní funkcionáři ÚV KSČ a nenašel se nikdo, kdo by jim to vysvětlil.
Důležitým faktorem v oblasti technického rozvoje byly i výzkumné ústavy, ať už resortní či odborové. Byla snaha na-
pojit tyhle ústavy na průmysl tak, aby se výsledky činnosti ústavů v podnicích průběžně realizovaly nebo aby výzkum
aspoň pomohl řešit technické problémy výroby. Samostatnou výrobkovou činnost tyto ústavy měly jen výjimečně
a v malém rozsahu tam, kde šlo o všelijaké speciality. Jinak vlastně participovaly na státních i jiných úkolech průmyslu,
a tak z hlediska světové špičky na tom nebyly lépe.
Vrcholnou vědeckou institucí ve státě byla ovšem Akademie věd, tedy ČSAV. V mém oboru byl představitelem téhle
vědy Ústav radiotechniky a elektroniky ČSAV, který vedl rozšafný pánVašek Zíma. ČSAV se v oblasti světové vědy chova-
la zvlášť rafinovaně. Byli to samozřejmě chytří lidé a bylo jim jasné, že v aktuálních směrech rozvoje světové vědy nemají
šanci konkurovat. A tak se vrhli na okrajové oblasti, kde ve světě málokdo pracoval a kde bylo možno leccos úspěšně
publikovat, dostat se na zahraniční stáž a tak podobně. Hmotné výsledky z toho samozřejmě nebyly žádné, bylo však
možno předstírat původní vědeckou práci a dal se i doložit určitý světový ohlas z uvedených důvodů. Hovořilo se vždy
jen o tzv. badatelském výzkumu a já jsem za celé své působení v průmyslu neviděl od Akademie nic, co by se dalo sku-
tečně úspěšně využít. Takže ani tento vrcholný orgán čs. vědy ve hmotných oblastech žádné světové špičky nedosa-
hoval a vlastně ani žádné hmotné výsledky neměl. Jinak si Akademie dávala veliký pozor, aby se neopakovala ostuda
s jednou takovou světovou špičkou někdy z konce padesátých let. Tehdy se s velikým a politicky opepřeným humbu-
kem publikoval ohromný objev určitého fyzikálního jevu a následného výrobku, součástky s názvem tandel. Pak se
ukázalo, že jde o záležitost v USA dávno známou a prakticky málo použitelnou, a celá ta bublina v tichosti splaskla. Se
světovou špičkou už tedy byly jisté zkušenosti. Ale i v Akademii se často pokládalo za úspěch dosažení něčeho, co už ve
světě existovalo. Tak v osmdesátých letech se ve světě začaly aplikovat tzv. bublinové paměti založené na specifických