Basic HTML Version
111
Výbor lidové kontroly ČSSR
vlastnostech materiálů typu gadolinium-granát. Existovaly určité standardní výrobky, avšak k masovému rozšíření ne-
došlo, poněvadž o perspektivě téhle zvláštní věci nebylo zřejmě dost jasno. V ČSAV se tehdy objevil jistý pan Kac-
zer, který se touhle záležitostí nějak zabýval a kterému se podařilo základní fyzikální jev, na kterém byly tyhle paměti
založeny, v laboratoři vyvolat. A hned zaútočil na ministra Kubáta, že tohle je šance pro čs. elektroniku a že je třeba to
urychleně zavést do výroby. V pozadí jistě byla snaha získat tučnou odměnu. Ministr to začal brát vážně a proběhlo
několik jednání s tím, že se výrobcem má stát náš koncern. Zjistil jsem však brzy, že ten Kaczer má v ruce jen samotný
fyzikální princip a od toho k nějakému použitelnému výrobku bylo ještě hezky daleko. A tak jsem pak na poradě u mi-
nistra jednoduše prohlásil, že se do toho rádi dáme, pokud nám pan Kaczer předloží fungující vzorek výrobku. Tohle
ministr uznal a Kaczer tím skončil, poněvadž to prostě dál neuměl. Ono zvládnout věci, které žádnou světovou špičkou
nebyly, bylo strašně složité. Existovali však i podvodníci. Vzpomínám si na jistého doktora Husu z jakéhosi výzkumného
ústavu, který předložil objev tzv. tetrastoru a horlivě prosazoval jeho výrobní realizaci. Když se však šlo na kořen věci,
zjistilo se, že jde o dávno známé tzv. Darlingtonovo spojení dvou tranzistorů, které ten Husa provedl v jediném pouz-
dře. Nebyl to tedy žádný objev a nemělo to ani nějaké zvláštní technické výhody. A tak ten tetrastor, zvaný též husistor,
ke vzteku doktora Husy, který čekal, že zbohatne, zanedlouho zmizel v propadlišti dějin. Suma sumárum v elektronice
a v oborech, které jsem znal, se u nás žádná světová špička jakživ nekonala.
No jo, jenže ten VLK ČSSR teď začal kontrolovat, jak my o tu špičku usilujeme. Kontrola si přitom počínala dost meto-
dicky. Problém byl rozdělen na dvě části. Jedna skupina zkoumala, zda to, co máme v plánech vývoje, jsou skutečně
unikáty a ne snad něco, co už je někde vymyšleno. No a druhá skupina začala zkoumat, jak jsou ty úkoly rozepsány na
vlastní řešitele, zda je to podle plánovacího pořádku, zda existují stanoviska SKVTRI a resortu atd., atd. Šli na to tehdy
skutečně od lesa a celá ta tlupa studovala a studovala.
My jsme v té době komunikovali nejvíce s kontrolorem soudruhem Mrázem. Tento VLK Mráz byl asi v jádru dobrák,
jenže se rád předváděl ve své důležitosti a hlavně se rád zadarmo napil. Choval se k nám nesmírně žoviálně a celkem
se i nectně vyjadřoval o svém šéfovi, tedy „nadvlku“ Žákovi, i když v jeho přítomnosti býval úcta sama. Co chvíli také
přišel s návrhem, který vyjadřoval slovy„dám dvacet“. Znamenalo to, že dá dvacet korun na zakoupení společné láhve.
Pro nás to pak znamenalo jít tu láhev koupit za vlastní peníze a pak ji s tím vlkem společně vypít. Lezlo to ovšem dost
do peněz a já jsem to řešil odměnami z fondu vedoucího za fingované zásluhy, což jinak nešlo. To byla velice oblíbená
metoda a používal ji i náš generální ředitel. Existoval určitý fond na pohoštění, ze kterého se mohly hradit třeba obědy
pro nějakou lepší návštěvu, nějaká drobná pozornost apod. Jenže ten fond byl nepatrný, dost ostře sledovaný a stačil
skutečně jen na skromné pohoštění. Vedle toho existoval fond odměn, kterým vládli jednotliví vedoucí na úrovni ře-
ditelů. Bylo to míněno tak, že když nějaký pracovník dosáhne vynikajících výsledků či splní závažný mimořádný úkol,
vypíše vedoucí formulář, ten příslušný ředitel podepíše a dá do útvaru práce a mzdy a účtárna vyplatí na ruku odměnu.
Za normálních okolností se muselo dbát hlavně na to, aby tenhle fond nepropadl. Rozděloval se většinou rovným
dílem mezi všechny pracovníky podle zásady každý chvilku tahá pilku. Do formuláře se vždy nějaké to zdůvodnění
vymyslelo a najisto se vědělo, že to nikdo nebude kontrolovat.
Jenže byly situace, kdy ty peníze potřeboval příslušný ředitel pro pohoštění nějaké význačné návštěvy, na korupci ně-
jakých šťouralů apod. Pak se sezvali tzv. věrní, o kterých se vědělo, že dovedou mlčet. Těm se situace vysvětlila s tím,
že na ně bude napsána odměna, kterou oni zase dají šéfovi na ten který účel. Ti lidé to vždy ochotně udělali, poněvadž
se jim to vyplatilo někdy v příštím období. Mohl se jim třeba zvýšit plat a to bylo rozhodně lepší než nějaký pakatel
jednorázově. Někdy bylo potřeba i dost peněz. Pohostit třeba sovětské náměstky ministra opravdu nebylo laciné. Pa-
matuji, jak jednou ohlásil příjezd náměstek Iljušin a zmínil se, že by uvítal pečeni z divokého prasete. A tak generální
ředitel přes nějaké myslivce nechal příslušné prase zastřelit a v restauraci Horal ho pak připravovali. Ale náměstek pak
prohlásil, že je to moc tučné, nejedl to a projevil přání mít rybu. A tak se zase bůhví kde sháněli pstruzi. Stálo to ho-
rentní peníze, ale asi se to vyplatilo, poněvadž takový náměstek sovětského ministra dovedl zase všelicos užitečného
zařídit. Oni se ale tihle sovětští činitelé dovedli opravdu chovat jako carští gubernátoři a s některými bývala i legrace.
Pamatuji se, jak si jeden z takových šéfů v opici nakopl palec u nohy. Vezl jsem ho tenkrát honem do nemocnice ve
Valašského Meziříčí k ošetření. Tam mu po rentgenu dávali sádrový obvaz a on na tom stole usnul a my ho nemohli
vůbec vzbudit k velkému gaudiu všech přítomných doktorů. Jenže tohle hoštění, to byla forma úplatků a dalo se tak
všelicos pro koncern zařídit, koupit či prodat.
A tak jsem touhle metodou fasoval peníze na korupci vlka Mráze a ten si moc liboval, jak je důstojně přijímán. Proje-
voval také různé indiskrece a my se všelicos dozvěděli. Třeba to, že ta jejich prověrková skupina předtím úspěšně
pracovala na prověrce průmyslu štěrkopísků a jaké nepravosti zjistila. Ale také jsme se dověděli, jak se vlastně tyhle
kontroly řídí, aby byly skutečně „objektivní“. Každý týden měla totiž skupina poradu u svého ministra, kterého vlk