Basic HTML Version
97
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
nika charakter speciální, tedy vojenské výroby a utajení byla podle toho. Bylo to tam vůbec takové podivné společen-
ství lidí, člověk nevěděl, co si o tom má myslet. V éře mého působení ve skupině RVHP to bylo docela jiné. Vrcholnou
legraci ovšem způsobil můj spolužák z techniky, Libor Obruča, který také v tom výzkumném ústavu pracoval. To bylo
právě někdy po rebelii osmašedesátého roku a sovětští hoši se nás ptali, jakže to bylo s tou kontrarevolucí u nás. Libor
ty hochy svolal důležitě k tabuli a s kamennou tváří nakreslil něco jako propast a na okraji malého človíčka. A začal vy-
kládat: „Tady, právě tady jsme stáli a teď, díky Sovětskému svazu, jsme udělali krok vpřed.“ Ti, co tomu porozuměli, se
honem někam ztratili a my jsme zase odtáhli toho Libora. Bylo pravděpodobné, že z toho bude malér, a on pak sku-
tečně přestal do Moskvy jezdit. Jenže on to vysvětloval jinak. Říkal, že nemůže jezdit do země, kde nemají v pořádku
záchody. On měl jakousi zdravotní obtíž, která ho nutila v naprosto nečekaných chvílích vyhledat toaletu. Jenže to byl
v Moskvě problém. Byli jsme jednou na procházce kdesi na periferii Moskvy, když to na něj přišlo. Tenkrát proletěl asi
tři domy při marném hledání a pak zoufale zalezl za řídké smrčky na ulici a bylo to. Takže jeho zdůvodnění také možná
bylo pravdivé. V Moskvě moc těchto veřejných zařízení nebylo, a když, tak do některých nešlo vůbec vkročit. Říkalo se
tomu záchody brodivé. Když Karel Robotka končil několikaletý pobyt na úřadě RVHP v Moskvě, měl zpracován plán
Moskvy s vyznačením všech použitelných záchodků. Byl o něj mimořádný zájem.
Cesty do Moskvy bývaly dost namáhavé. Znamenalo to v neděli brzy ráno cestovat vlakem do Prahy, pak autobusem
na letiště. Tam se obvykle sešlo pár spolucestujících a letělo se do Moskvy. Při těchto letech bylo důležité, zda se pole-
tí našimi ČSA, nebo sovětským Aeroflotem. Je to poměrně dlouhá túra, a tak se cestou podávalo jídlo. To naše bývalo
velmi slušné, nějaké ty nakrájené kousky hovězího, šunky atd. a k tomu naše pořádné pivo. V sovětském jídelníčku bý-
valo zpravidla jakési nedomrlé a nedopečené kuře, studené a dost nechutné. Říkalo se tomu cypljonok sinnyj chalodnyj,
tedy kuře modré studené. Dávali k tomu sklenku kyselého vína a celkově to nestálo za nic. Do Moskvy se vzhledem
k časovému posunu doletělo večer. Čekával nás tam mikrobus a jelo se na ubytování. Stalo se ovšem také, že mik-
robus nečekal. Pak se muselo dost složitě autobusem na první stanici metra, tím na stanici Kalužskaja a pak ještě kou-
sek autobusem. Později metro protáhli až do stanice Belajevo, a tak ten druhý autobus odpadl. Ubytování nebyl žádný
hotel. Byl to obyčejný panelák bez jakéhokoliv označení na velikém sídlišti. U dveří vždy seděl stařičký„metálník“, tedy
vojenský vysloužilec ověšený metály. Tihle lidé tam měli tak mizerné důchody, že je za pár rublů zaměstnávali v hote-
lích na tzv. pomocné práce. Ve skutečnosti nedělali vůbec nic, jen tak klimbali na židli a nejvýš kontrolovali „propusk“,
tedy průkaz ke vstupu do hotelu. V jakési recepci nám pak vždy přidělili místnosti podle počtu členů delegace. Bývaly
to dvoupokojové byty včetně kuchyňky pro členy delegace a spávali tam dva, tři, jak to kdy vyšlo. Vedoucí delegace měl
nárok na tzv. „chol“, tedy halu, aby mohl pořádat porady delegace. Při vstoupení do bytu se doporučovalo zout botu
a mít ji pohotově. Jak se rozsvítilo, bývalo totiž třeba vytlouct šváby. Kufr se pak umisťoval nejlépe na skříň, aby tam
tihle hosté nenalezli. V hotelu býval bufet, což byla jediná možnost v okolí, jak sehnat něco k jídlu. Byla tam jakási skle-
něná vitrína s potravinami, co se prodávaly. Jenže se po nich tu a tam ti švábi také procházeli. Bába v bufetu vždy jen
mávla rukou a říkala: „To ničevó, to tolko tarakany.“ Byli to tzv. tarakany ryžije, tedy rezaví švábi, menší než ti černí. O ta-
kové pokrmy ovšem málokdo stál. A tak se jedla téměř výhradně jaječnica z trjoch jajec, na tom se nedalo nic zkazit.
Tomuto hotelu se pak začalo říkat Jaječnica, tak to bylo slavné. K tomu se dostalo žigulovskoje pivo, což je strašná břeč-
ka, kterou měli navíc vždy někde v teple, takže se to stěží dalo pít. Zato ceny tam byly nepatrné a rubl byl veliký peníz.
Letadla mezi Prahou a Moskvou létala v té době poměrně často, vlastně několikrát denně. Přesto nebylo vůbec jedno-
duché se do nich dostat. Ale úřad, tedy ti, co cestu zajišťovali, se vždy postarali, abychom se do Moskvy najisto dostali.
Zato o cestu zpátky jsme se už museli starat sami. Když se stalo, že volné místo do pravidelné linky naší ani sovětské
prostě nebylo, zůstávaly vždy ještě určité možnosti. Bylo-li neuspokojených zájemců více, stávalo se, že na linku na-
sadili větší letadlo. Tak třeba místo TU 134 letěla TU 154 a bylo po starostech, tam se pasažérů vešlo daleko více. Stá-
valo se, že bylo zařazeno i dodatečné, další letadlo, ale to muselo jít o nějakou rozsáhlejší akci a musely zasáhnout
čs. nebo sovětské úřady. Nejčastěji ale byla možnost dostat se do nějakého speciálu. Speciály byly mimořádné lety
vypravované ze starého letiště v Ruzyni, kterými cestovali všelijací prominenti jako poslanci národní rady, oficiální de-
legace apod. Tihle pasažéři zpravidla neobsadili letadlo celé, a tak se mohlo dostat i na několik obyčejných lidí, kteří
do Moskvy museli a pro které už normálně místo nebylo. Také jsem takovým speciálem někdy letěl a byl to tedy záži-
tek. Tam se totiž podávalo velkolepé občerstvení, všelijaké pomeranče, melouny a co právě bylo a letušky nám nosily
totéž, co těm prominentům. Tyhle speciály však nelétaly na normální moskevské letiště Šeremetěvo, ale končily na
Vnukovu, což je jakési letiště pro oficiální návštěvy. Odtud pak bylo nutno cestovat taxíkem, ale do centra to nebylo
zase tak daleko.
V jednom tomhle speciálu provedli kouzelný kousek hoši z Výzkumného ústavu matematických strojů. Tenkrát v tom
letadle cestovaly nějaké prominentní paničky, nastrojené a nafoukané. Naši kluci si předem shodou okolností koupili