Basic HTML Version
23
Výrobní program – elektronky, obrazovky
ťový drát byl dodáván v označených šaržích a jeho povrch byl opatřen vrstvou nataveného boraxu, takže má barvu
trochu do fialova. Nosník, plášťový drát a drátový vývod se svařuje vodíkovým plamínkem s přídavkem kyslíku na svá-
řecím přívodovém automatu, tedy přívoďáku. Když je to seřízené, běží to samo, a ty tři různé dráty si to odvíjí, rovná,
sváří, ustřihuje a jen cvaká, jak to padá do ampulky. Postupem času byly zkonstruovány přívoďáky na elektrický svár.
Tam je zajímavé, že se to dělá výbojem kondenzátorové baterie o dost velkém náboji a dost velkém napětí. Oba sva-
řované dráty s připojeným napětím z kondenzátoru musí stroj zcela určitou rychlostí postrčit proti sobě. Modře se
zableskne, svářecí hlava oba vodiče proti sobě mžikem přitlačí a svár je hotov. Kadence je vysoká a to cvakání jisker je
charakteristický zvuk a je dost daleko slyšet. Takový stroj není nijak levný.
Modernější elektronky měly systémpostavený na plochém výlisku ze skla, vývody svým vnějším koncem tvořily přímo
kontakty. Toto provedení se na trhu vyskytlo počátkem třicátých let, myslím, že v Evropě to byla série 21 firmy Philips
s čerpací trubičkou uprostřed výlisku. Elektronky válečné výroby firmy Telefunken používaly výlisek se zátavy jen sa-
motného plášťového drátu, čerpací trubička byla nahoře na baňce, dole měly přitmelenou vnější patici. Ale i tehdy
byly některé jiné typy celoskleněné.
Kontakty byly z chromželeza. Je to právě ECH21, kterou jsem vybral jako příklad. Stejný výlisek měly první televizní
obrazovky. O tom, jak se to vedlo u nás, jsem již hovořil. Podobné výlisky měly elektronky typu 6L50 a další. Výlisek je
podstatně jednodušší pro výrobu než patka, protože má jednodušší tvar. K jeho výrobě se používal výliskový automat.
Na otočném stole bylo asi 24 pozic, každá měla kovovou hlavu, do té bylo nutno nastrkat přívody. Protože jsou krát-
ké, jde to snadněji a časem se to podařilo téměř bezchybně zautomatizovat, obsluha jen dohlížela a opravovala se-
lhání. Doprostřed byla vkládána připravená čerpací trubička. Tehdy hlava stojí. Sklo bylo do procesu dodáváno v po-
době předem připravených kroužků, ty byly připravovány pukáním ze skleněných trubic. Plameny přivedly sklo až do
změknutí, použito bylo přítlačné kolečko k formování skloviny a pak následovalo lisování, opět ohřátí a opět lisová-
ní načisto. Výlisky musely být vytemperovány v peci, pak následovalo očištění přívodů pískováním, eventuálně ještě
oleptáním.
Baňky původně sloužily jen jako vyčerpaný prostor, ve kterém byl elektronový systém volně vložen a stál jen na vnitřní
skleněné patce. Teprve asi ve třicátých letech minulého století se z nich staly i opěrné body. Tvar takových elektronek
si každý určitě vybaví, o zúžený tvar vrchlíku se zevnitř slídou opírá systém, jeho dolní konec drží nosníky v patce. Ty-
pickým představitelem je AZ1 nebo 4654. Největší typ, který byl v tomto provedení vyráběn, byla EL51, naproti tomu
nejmenší typy tohoto provedení byly 2K2M. Ty byly vyráběny pro armádu podle sovětské dokumentace. Baňka se po-
užívala delší, po přitavení byl zbytek skla ostrým plamenem utaven. Tomu se říkalo zatavení na sukničku.
Pro řadu 21 se používala baňka na míru, při zatavení bylo použito tvarovací kolečko. Systém elektronky byl v baňce
volně.
Významnější změnu přinesla výroba miniaturních sedmikolíkových elektronek, později novalových. Tam se baňka
stala držákem systému, takže tvar a rozměry slíd a baňky tomu musely být uzpůsobeny. U nás se téměř všechny typy
zatavovaly výliskem na baňku. Jiná metoda se používala ve velkém ve firmě Tungsram v Maďarsku, nejspíše z toho dů-
vodu, že se i v tom drželi konstrukce USA. Ta spočívala v použití výlisku o menším průměru zataveného do baňky. Ta-
kovou výjimkou u nás byla vysokonapěťová televizní usměrňovačka DY86.
Požadavek na tuhost držení systému v baňce byl důležitý, ale sklárny se dostaly do stavu, že z důvodu stárnutí stroj-
ního vybavení měly neustále horší možnost vyrábět baňky v úzké toleranci průměru. U nás to bylo řešeno zprvu tří-
děním baněk do dvou skupin, ale vyžadovalo to výrobu slídy také ve dvou vnějších průměrech. Slídový nástroj je věc
velmi nákladná, takže dělat hned dva se nevyplácí. Když už to nebylo řešitelné, muselo se přikročit k tzv. kalibraci
baněk, což je zcela nepřesný výraz. Baňky s o něco větším průměrem jsme museli dodatečně za pomoci plamenů na-
tavovat na přesné trny za současného přisátí za pomoci vakua, aby dostaly přesnější rozměry. Trny musely být z litiny,
aby se vychladlá baňka dala svléknout. Technické řešení nahrazovalo nepřesnou práci skláren.
Ještě o jedné věci se zmíním. Aby měla upálená vyčerpaná elektronka krásnou špičku, musely být čerpací trubičky po
natavení na vrchol baňky předem zúženy, i když to zajisté snížilo čerpací rychlost. Požadavek řídících pracovníků byl
neúprosný a nepomohl argument, ať se přesvědčí na konkurenci, že to je zbytečný požadavek. Prostě špička po upá-
lení bude hezká a basta.
Vývody miniaturních a novalových elektronek byly po většinu historické doby dvoudílné. Vnější kolík byl niklový, do-
vnitř baňky vedl druhý díl z plášťového drátu. Ten nemá nejlepší bodovou svařitelnost, takže sváry uvnitř elektron-