Basic HTML Version
107
Když jsem před spoustou let pracoval jako vedoucí vývojové skupiny v elektronické laboratoři Tesly Rožnov, navštěvo-
val nás čas od času soudruh Skopec z generálního ředitelství Tesla Praha. Byl to nějaký referent, tedy žádný hodnostář.
Jenže pro nás venkovany a nezkušené vývojáře to byl jistě mocný a vlivný člověk. Choval se také velmi blahosklonně
a žoviálně, a jak jsempozději pochopil, získával hlavně informace o problematice podniku. Tohle se ovšemdělalo, tihle
referenti pak používali svých informací a vypadali u svých vedoucích chytře a snaživě. Tak tenhle soudruh Skopec také
rád vyprávěl historky z vyšších sfér, tedy z toho vysokého úřadu v Praze. Z těch jsem poprvé slyšel „poštvat na někoho
vlčáky, dát něco VLKu“ a tak podobně. Nevěděl jsem přesně, co je to za instituci, bylo ovšem jisté, že je to něco nebez-
pečného a hrozivého a že člověk musí být rád, že s tím nemá nic společného. Pak už jsem věděl, že VLK je výbor lidové
kontroly, a znělo to nějak jako Výbor pro veřejné blaho za Francouzské revoluce a to nebylo také nic příjemného. Sou-
druh Skopec to pak dotáhl na referenta v úseku speciáluministerstva a tam jsemho i občas vídal, když jsem tamdaleko
později docházel služebně. Pak jsem se také dozvěděl, že jeho kvalifikace spočívala hlavně v tom, že na konci války
působil jako kuchař nebo tak něco, ale to už tak nevadilo. On pak ještě před zánikemministerstva odešel do důchodu,
a tak ta jeho kariéra byla nekonfliktní a asi i příjemná. Ale nemám na něj špatné vzpomínky, aspoň něco mne i naučil.
Když už jsem pak byl vedoucím elektronické laboratoře, rozkřiklo se v podniku, že tu působí státní kontrola. Padlo při-
tom jméno Kolbaba a to zase není tak časté. A tak to mohl být můj spolužák z techniky, se kterým jsem vždy dobře vy-
cházel. Přitočil se nějak k té kontrole a on to skutečně ten Kolbaba byl. Dělal už nějakého vyššího kontrolora a šetřili
cosi kolem účtů, čemuž jsem vůbec nerozuměl. Tak jsme dali hovor o starých známých, pokecali a rozešli se v pohodě.
Jestli tenkrát něco našli, nebo ne, to vůbec nevím a také mne to v mé tehdejší funkci vůbec nezajímalo. Ale nějak jsem
stoupl v ceně svých šéfů, že se znám s tak důležitými lidmi. Tihle vlivní známí, to je vůbec legrace. Vzpomínám si, jak
mne jednou zval generální ředitel Hora na jakési honosné jednání o spolupráci s nějakým docentem z vysoké školy.
Jeho jméno mi už vypadlo. Ale byl to můj spolužák z techniky a k Horově ohromení jsme se zdravili slovy „jak se máš,
vole“. Ale setkání s Kolbabou znamenalo vidět poprvé živého kontrolora VLK.
Když potom vznikl náš slavný koncern Tesla Rožnov, Elektronické součástky a já už byl nějaký čas jeho technickým ře-
ditelem, poznal jsem poprvé VLK na vlastní kůži. Dostavila se jakási prověrková skupina, a že bude kontrolovat úspory
elektrické energie. Myslel jsem si nejprve, že jde o kontrolu takových těch ročních úspor, jak se každoročně plánovaly.
Tohle měl na starosti kolega Pleva a já jsem pak, když jeho funkci rušili, tento úřad zdědil. Byla to skupina ženských,
kde se dělaly roční plány úspor energií na základě instrukcí ministerstva a ty se pak rozepisovaly a dohadovaly s pod-
niky. Jenže tady přesně platila zásada, že o nesplnění či splnění plánu se rozhoduje v okamžiku jeho vydání. Ty žen-
ské to vždy udělaly tak, že se plán splnil či překročil, a nakonec jsme za to překročení dostali i jakýsi rudý prapor coby
nejúspěšnější organizátoři úspor. Všechno to byla naprostá fraška, poněvadž ten plán byl vždy z principu podhodno-
cen, že se prostě splnit či překročit musel. Ty ženské předstíraly ohromnou práci kolem toho všeho, ve skutečnosti to
však vše leželo na jedné referentce, paní Sobotkové, která to uměla správně rozepsat. Když jsem tohle prokoukl, dal
jsem to těm ženským dost znát, a když se pak časem řídící aparát redukoval, rozehnal jsem ten spolek jako první. To
Výbor lidové kontroly
ČSSR