Basic HTML Version
105
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
pobyt se blížil k závěru a já se loučil s Kubou. Původně jsem tam měl ještě nějaký den zůstat a navštívit jejich továrnu
v Pinar del Rio. Tamější mladý ředitel Remberto Fernandez pro mne dokonce přijel. Jenže z domova došly další infor-
mace. A tak jsem tomu řediteli řekl, že je u nás Huelga general, tedy generální stávka a že prostě musím domů. Byl
z těch zpráv celý vyděšený. Ona je stíhala vlastně pohroma za pohromou díky dění v Evropě. Napřed se díky perestroj-
ce zhroutila dosavadní ohromná podpora ze SSSR a teď došlo i na ostatní spojenecké země. Kubánci se ale i v téhle
situaci zachovali slušně. Loučili se velice přátelsky a nabalili nám s sebou ještě hromadu tropického ovoce na cestu.
Pak už přišel odjezd, ale také stál za to. Vyjeli jsme z hotelu v noci a autu vůbec nefungovala světla. Navíc si k šoférovi
přisedl jakýsi přičmoudlý hoch a vypadalo to jako v nějakém filmu o banditech. Ale šofér to bral zvesela, a tak se jelo
noční Havanou. A jak jsme tak jeli, tak právě spadl jeden z těch klacky podepřených domů a začal hořet. Na letiště jsme
ale dojeli dobře a dokonce moc brzo. Letadlo od nás přiletělo s velkým zpožděním, a tak jsme museli čekat, než se na-
tankuje a znovu připraví. Také tam s námi čekal nějaký zájezd Čedoku, který se vracel z Varadera. Moc se mi líbilo, jak
si ty báby stěžovaly, že jim po stropě v pokoji lezly ještěrky a co je to za pořádek. Nevěděly, že to je naopak výborné,
poněvadž chytají komáry a jiný hmyz. Také jsem je na Kubě zažil. Pak jsme konečně mohli nastoupit do letadla a odle-
těli jsme z Havany. Nějakou náhodou jsem dostal první třídu a to při tak dlouhém letu bylo k nezaplacení. Nad Atlan-
tikem foukal nepříznivý vítr, a tak kapitán vyhlásil rozhlasem, že se nedá doletět přímo do Prahy podle letového řádu,
ale že musí přistát někde v Evropě a natankovat. Skutečně pak přistál v Bruselu a zase jsme čekali, než nabral pohonné
hmoty. Pak už jsme konečně přistáli v podzimní Praze. Po těch nádherných prohřátých tropech na mne ty sněhové
plochy, vlhko a tma působily depresivně. Ale nedalo se nic dělat, byli jsme zase doma.
Mne na letišti čekal šofér Navrátil s černou šestsettřináctkou. „Pane řediteli,“ povídá, „tady se to už všechno posralo
a komunisti jsou úplně v prdeli. Musíme jet radši rychle odtud, než nám dá někdo kvůli tomu autu přes držku.“ A tak
jsme vyjeli. Potom na silnici před muzeem nám s velikým křikem vběhli do cesty nějací mladí a zastavili nás. Už jsem
si myslel, že dochází na to dání přes držku, ale ne. Oni se ptali, zda jedeme na Moravu, a pak nám do auta nacpali balík
nějakých protistátních tiskovin, abychom je, až dojedeme, rozhodili. Dojeli jsme do Rožnova nějak k ránu, já byl straš-
ně utahaný z té daleké túry, ale spal jsem jenom trochu. Dopoledne jsem pak šel do podniku a už zdaleka jsem viděl,
jak tam probíhá sametová revoluce.
Já už jsem tedy jednu revoluci v posledních letech viděl. Byl jsem zrovna v Barceloně, když se svrhávala nadvláda Mad-
ridu a vyhlašovala se katalánská autonomie. To se také všelijací hodnostáři vraceli z exilu a fungovala ovšem i policie.
Viděl jsem různé střílení, házení zápalnými lahvemi i kamením, nedaleko našeho hotelu vybuchla bomba a v hotelu
roztřískali skla v přízemí. Oběti asi tenkrát moc nebyly, ale bylo to dost divoké, asi v tom hrál roli i španělský tempe-
rament. To ta sametová revoluce byla skutečně krotká. Před budovou generálního ředitelství probíhala veliká mani-
festace. Nositel nových idejí, pan Jalůvka, měl právě vzletný projev o tom, jak se v Praze účastnil jakési důležité akce,
a o tom, jaké blaho už nastává. Pravil, že hned po pádu komunismu se kriminalita v Praze snížila na úplné minimum,
a že je tedy vidět, že teď převládne pravda a morálka. Dav jásal a vykřikoval jakási hesla a pan Jalůvka se rozplýval štěs-
tím. Nadšení bylo jistě pochopitelné, jenže všechno to bylo provázeno nesmírnou naivitou vycházející z neznalosti
skutečných poměrů ve světě. Za to ti lidé ovšem nemohli. Režim informace ze Západu vždy zkresloval, a tak se ani těm
pravdivýmnevěřilo. Existovalo jakési černobílé vidění, jenže právě opačné, než si režimpřál. Mělo se za to, že na Západě
je ve všem všudy jen blahobyt, že si tam i obyčejný dělník žije jako grand a že naproti tomu u nás komunisti nikomu
nic nepřejí a drží schválně mizernou životní úroveň. A tak vládlo přesvědčení, že teď, když jsou komunisti od válu, po-
měry se tak během roku dvou urovnají a západní blaho nastane i u nás. I šofér Navrátil si myslel, že teď teprve bude
mít spoustu peněz. Přitom patřil do kasty šoférů vedení koncernu, kteří byli vždy placeni více než dobře. Nikoho ten-
krát nenapadlo, že to v západních zemích také ideální není, že se tammnozí mají co ohánět a že skutečný blahobyt se
týká jen dost úzké vrstvy lidí. Ale tak to už bývá, do převratu v roce 1948 se šlo také s falešnými ideály.
Pak to už vše bralo rychlý konec. Koncern se likvidoval, postupně zanikalo i ministerstvo a jiné centrální úřady, eko-
nomika se prostě od základu měnila. Mezinárodní spolupráce jaksi v tichosti ustala a ty papíry kolem ní, co daly tolik
starostí a shánění, se někam pohodily do propadliště dějin. Poučná však tato spolupráce byla také. Přes určité dílčí
úspěchy byla formální a bez pořádného obchodního základu asi nemohla opravdu fungovat. Jenže celý ten režim
tzv. reálného socialismu byl založen na ideologii a na deklaracích, a tak výsledky byly takové, jaké byly.
Brzy po revoluci se otevřely trhy a najednou bylo elektroniky a výpočetní techniky, co kdo chtěl. Do republiky se
hrnuly velmi laciné výrobky toho druhu z Asie a takové produkci čs. elektronika neměla šanci konkurovat. Vyrábět
elektronická zařízení, to prostě v nových podmínkách efektivně moc nešlo. Ale řada odborníků z oboru výpočetní
techniky perspektivu měla. Vždyť najednou každá banka byla plná počítačů a o tyhle odborníky byl zájem. Také