Basic HTML Version
102
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
mne ptal, zda bychom raději neměli odejít. Ale ani ostatní pozvaní se diskuse neúčastnili a k perestrojce se nevyjad-
řovali. Inu byl tady strach z nějakého maléru. Takové věci se přece v minulosti stávaly. A tak jsme se pak postupně vy-
tráceli a toto posezení tak nějak divně skončilo. Bylo mi z toho jasné, že to už s tou naší slavnou spoluprací moc slavné
nebude. Nicméně jsem zase udělal vše, aby zastoupení čs. strany slušně obstálo, i když to už byla zřejmě jen formalita.
Moc zajímavé bylo ovšemTbilisi. To už tedy nebyla Moskva. Z kostelů zazníval zpěv, sloužily se bohatě navštívené mše
a lidé byli nějak uvolněnější než v Moskvě. Průvodce po tamějších pamětihodnostech bez obalu říkal, že připojením
k Rusku v minulém století si Gruzínci vybrali jen to menší zlo, aby se zachránili před Peršany a Turky. Po nějakém nad-
šení pro komunismus tam nebylo stopy. Na mne Gruzie udělala zvláštní dojem. Je to moc krásná země a uvědomoval
jsem si, že tam byla antická kultura a pak i bohatá křesťanská kultura v době, kdy o naší minulosti ještě nebyly písem-
né doklady. Měl jsemmožnost navštívit některá historická místa, třeba městečko Mchetu, kde ve velmi starém kostele
jsou hrobky gruzínských králů. Vše to bylo nějak jiné než doma ve střední Evropě. Také tamější řeka, už nevím, jak se
jmenovala, tekla do Kaspického moře. A hezká byla i příroda. Rostly tam hodně cypřiše, oleandry a různé subtropické
rostliny, dokonce byla sem tam i nějaká palma. V této hornaté zemi byly čajové plantáže, vinice, ovocné sady. Nad
Tbilisi je vysoký kopec, na který jezdí lanovka. Odtud je vidět Kavkaz, takové ty vysoké špice jako třeba Kazbek. Lidé,
třeba i v hotelu, kde jsme bydleli, byli velice přátelští, jakmile poznali, že nejsme Rusové. Rusové v těchto odlehlejších
končinách neměli valnou pověst. Většinou mívali výsadní postavení a na místní lidi se dívali spatra. Bylo to něco jako
koloniální režim. Soudržnost SSSR byla do značné míry vynucena.
Další zasedání Byra se konalo v Bělehradě. Tam měl jet můj šéf, generální ředitel Vičar. Byl z toho celý nesvůj a stále
chtěl dělat nějaké přípravy, chystat si stanoviska a studovat podklady. Po svých dojmech z jednání v Tbilisi jsem mu
říkal, aby se na to úplně vykašlal, že všechno bude docela jinak, a že nemá cenu ztrácet čas něčím, co stejně brzy zkra-
chuje. A skutečně se na tomto zasedání vše scvrklo na administrativu a vše vlastně udělali referenti z delegací. Bylo to
tenkrát odflinknuté jako nikdy a ta tambyla dřívější důstojnost. Pak se na jednání objevil ministr Kolesnikov, byl nějaký
smutný a v úzkém kruhu, co jsme se s ním znali, nám řekl, že mají v SSSR ohromné ekonomické potíže a že se mezi-
národní spolupráci už tolik nemohou věnovat. Naznačil dost jasně, že perestrojka přináší docela jiné časy a že se vše
hodně mění. Navenek se ovšem nedělo nic tak neobvyklého. Zase se sepsal protokol, opět se naplánovalo další jed-
nání. Ale to už byl takový ten volný běh věcí daný setrvačností.
Měl jsem tenkrát také dost času a mohl jsem blíže poznat Bělehrad, kde jsem byl vlastně podruhé. U nás si mnozí mys-
leli, že je v Jugoslávii vysoká životní úroveň. Jenže to vůbec nebyla pravda. Ono tam bylo to pozlátko západního zboží
v honosných obchodech. Jenže ceny byly vždy aspoň z části v markách, a tak obyčejní lidé z toho pozlátka mnoho ne-
měli. Byla tam sice vrstva bohatých lidí, podnikatelů a obchodníků, jenže obecně byli lidé velice chudí. A inflace byla
ohromná. Pamatuji se, jak jsem za hotel platil v milionech dinárů a měl jsem na to celý pytel bankovek.
Docela poslední zasedání Byra bylo v Havaně. To už byl náš resort FMEP zrušen. Ministrem byl místopředseda vlády
Juliš, bývalý ministr školství. To už perestrojka doléhala plně i na nás a všelicos se k hrůze mnohých zasloužilých sou-
druhů velice měnilo.
Do Havany jsme vyjeli dne 17. 11. večer. Abych odjezd stihl, vrátil jsem se asi o den dříve z Paříže, kde jsemměl nějaká
jednání na Salonu součástek. A tak jsem se vlastně zase obratem vrátil na letiště v Praze. 17. 11. 89 byl ten pověstný
mazec na Národní třídě, vydávaný za základ„sametové revoluce“. Když jsempak později viděl televizní záběry z té udá-
losti a slyšel, jak se to prezentovalo coby bůhvíjaké násilí a drama, tak mi to bylo k smíchu. Já jsem totiž viděl zásahy
policie proti různým demonstracím včetně demonstrace studentů leckde v demokratickém světě. A proti tomu, jak
to třeba mlátili ti policajti v Paříži, byl ten náš případ jen takový čajíček. Ale reklamě to posloužilo, to ano, jako zámin-
ka to bylo úspěšné. Jenže o tom jsme večer při odletu z Prahy ještě nic nevěděli. Cesta přes oceán je dost úmorná.
Po přeletu se ještě čeká v Montrealu a pak se letí přes USA a je vidět NewYork jako světelné moře. Lítá se pak přes po-
věstný Bermudský trojúhelník a za nízkého letu bývá vidět město Nassau na Bahamách. Pak už se přistává v Havaně.
Byla to moje čtvrtá cesta tam. Jenom jednou jsem letěl jinou trasou se zastávkami v Ganderu na New Foundlandu, to
když mi dali letenku na kubánské aerolinie a jakési stařičké rozhrkané letadlo. Dojeli jsme do Havany brzy ráno jejich
času. Na letišti nás vítali moji staří známí ve španělštině a dovezli nás do hotelu Havana libre, což je původně americký
Hilton, jenže už strašně zdevastovaný. Ona je zdevastovaná celá Havana, hlavně stará část města. Je to původně nád-
herné koloniální město, stará část má hodně staveb v barokním slohu, jsou tam honosné paláce, katedrála a velice
zachovalé pevnosti. V centru Havany se jedna nebo dvě ulice opravují za součinnosti UNESCO. Ale ostatní stavby
jsou nechány osudu a je to často pohled dost otřesný. Někde scházejí střechy, na zdech roste tropická vegetace a zdi
bývají podepřeny trámy, spíše křivými klacky. A v tom všem se bydlí. Pověstné havanské nábřeží, kilometry dlouhý